Tradičně se pro provedení římsového žlabu používá klempířská konstrukce. Vzorové řešení římsového žlabu je graficky zpracováno ve všech verzích norem pro klempířské konstrukce od roku 1960. I v normě ČSN 73 3610:2008 je v příloze F uveden příklad řešení oplechování římsy se schématem římsového žlabu.
Úskalí plechových římsových žlabů a jejich dopady na konstrukci
Použití plechového římsového žlabu přináší mnohá úskalí. Velmi často se používá pro odvodnění římsového žlabu žlabové hrdlo napojené na dno žlabu. Tím pádem odpadní potrubí, do kterého je žlabové hrdlo zasunuto, prochází konstrukcí římsy. Promrzlá konstrukce římsy v období, kdy dojde k oblevě, se ohřívá se zpožděním. Tak může snadno dojít k zamrznutí hrdla v době, kdy má odvádět větší množství vody z právě tajícího sněhu na střeše.
U nadstřešního žlabu využívají klempíři často nejnižší možnou hranici podélného sklonu, aby se podařilo celou konstrukci žlabu skrýt za čelní masku. Malý podélný sklon žlabu pak zvyšuje riziko stojící vody ve žlabu, především při tání sněhu nebo při zanesení nečistotami. Stejně jako u jiných žlabů - střešních nebo podokapních si pak voda nalezne sebemenší netěsnost ve spoji, ale na rozdíl od podokapního žlabu tato voda proniká na konstrukce pod sebou. Musí ji zachytit oplechování římsy pod žlabem.
Dilatace, těsnost a údržba
Všechny klempířské konstrukce musí být navrženy a realizovány tak, aby byly vhodně eliminovány důsledky teplotní roztažnosti plechu. Rozdělují se na dilatační úseky. V případě žlabu musí být všechny spoje vodotěsné, včetně těch mezi dilatačními úseky. Vodotěsné spoje mezi klempířskými prvky jsou pájené, vodotěsný dilatační spoj lze vytvořit jedině připájením speciálního klempířského prvku s integrovanou pružnou vložkou. Příklad problematické realizace plechového žlabu ukazuje, že špatná montáž a nedostatečný spád vedou k zatékání a poruchám spojů.
ČSN a doporučení pro atikové a mezistřešní žlaby
Článek 13.9 ČSN 73 3610:2008 uvádí, že Mezistřešní a zaatikové žlaby se nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí. Použití lemování z plechu k napojení povlakové hydroizolace na svislé konstrukce není vhodné. ČSN 73 1901:2011 (vydána po realizaci žlabu) v článku 8.19.5 uvádí, že zaatikové a mezistřešní žlaby se navrhují výjimečně a měly by být opatřeny povlakovou vodotěsnou vrstvou. Rozsah ploch opatřených povlakovou vodotěsnicí vrstvou závisí na množství odváděné vody a množství sněhu a ledu.
Při řešení žlabu s povlakovou hydroizolační vrstvou z fólie PVC-PP lze vytvářet těsné spoje bez problémů s dilatací klempířských prvků. Důsledky špatného řešení se ukazují na praskání pájených spojů a zatékání, zvláště u atikového řešení bez adekvátního pojistného mechanismu.
Příklady realizací a praktická doporučení
Příklad 1 - Ukázka problematické realizace římsového žlabu: žlab byl osazen bez žlabových háků, spoje byly drážkové a pájené, což nebylo vodotěsné a vedlo k zatékání. Příklad 2 - Řešení s povlakovou hydroizolační vrstvou z fólie PVC-P: tvar žlabu tvořený dřevěnou tesařskou konstrukcí, parotěsná vrstva a fóliová hydroizolace spolu s plechovou lištou pro ukončení a těsnost spojů. Tyto přístupy ukazují, že kombinace hydroizolace, dilatačních spár a správného kotvení vede k funkčnímu řešení, i když vyžaduje pravidelné prohlídky a čištění.
Atika a její vliv na odvodnění a tepelné mosty
Atika je základní fasádní prvek, který zabraňuje stékání vody na fasádu a chrání hydroizolaci. Její výška a tvar ovlivňují odvodnění střechy a mohou s sebou nést riziko tepelných mostů, pokud není správně zaizolována. Vnější kontaktní zateplovací systémy často vyžadují zateplení i římsy. Příkladem jsou Austrotherm atikové prvky z EPS, které minimalizují tepelné mosty a usnadňují montáž. Atikové prvky jsou navrženy tak, aby umožnily odvodnění dešťové vody a zároveň zajišťovaly pevné kotvení a ochranu proti klimatickým vlivům. Výška atiky bývá doporučena minimálně 150 mm, v hliníkových či větrnějších oblastech i 250 mm.
Pro odvodnění atik a napojení žlabu existují dva základní způsoby: vnitřní odvodnění vpustěmi uvnitř střešní konstrukce a vnější odvodnění atikovými žlaby. Správné napojení hydroizolace na žlab, ochrana proti zatékání oplechováním a dilatačními prvky, a dimenzování žlabu podle plochy střechy jsou klíčové pro dlouhodobou funkčnost.
Praktická ustanovení pro detaily atiky
Oplechování atiky plní ochrannou funkci - krytina atiky, kapková hrana, podkladní pás a správný přesah. Dilatační spoje v oplechování a pravidelná kontrola spojů a těsnění jsou nutností. V případě plochých střech se často používají zateplovací panely z EPS, které umožňují lehkou manipulaci a eliminaci tepelných mostů. Podrobné technické detaily včetně spojů a kotvení bývají uvedeny v projektech a vyžadují spolupráci s odborníky a dodržení norem.
Tabulka orientačních dimenzí a dimenzování žlabů
| Plocha střechy (m²) | Minimální šířka žlabu (mm) |
|---|---|
| do 50 | 100-150 |
| 50-100 | 150-200 |
| 100-200 | 200 |
| nad 200 | 250+ |
Dodatečné poznámky a doporučení pro praxi
Střešní atika vyžaduje koordinaci hydroizolace, oplechování a dilatačních prvků. Při rekonstrukcích je potřeba citlivě zvažovat, zda se původní výraz atikového zdiva zachová, upraví nebo nahradí novým řešením. Případné poškození či špatné napojení může vést k zatékání a vzniku tepelných mostů. Správné provedení atiky a žlabů je klíčové pro ochranu fasád a dlouhou životnost střešní skladby.
