Pro šikovné české ručičky (a že jich není málo), je určen tento manuál svépomocného omítání hliněných omítek. Pracovní postupy omítání hliněnými materiály, se zase tak moc neliší od klasického omítání vápenocementovými materiály. Před samotným omítáním, je potřeba si ujasnit, kde chcete mít obklady a tyto plochy pod obklady je potřeba vyhrubovat klasickou jádrovou vápenocementovou omítkou.
Příprava podkladu a volba vrstvy
Stěny se musí zbavit nesourodých vrstev na povrchu, případně bývá nutné i lehké zaškrábnutí nesoudržných spár. Před špricováním opláchnout (ostríknout) stěnu vodou z hadice se zahradním rozprašovačem, čímž se jemný prach a další nesoudržné části udstraní z povrchu. Cement 1:5 písek (0-4mm) + 0,25 vápna (hydrát) a naředit do pracovní konzistence.
U tohoto materiálu je zažité před omítáním potáhnout stavebním lepidlem s perlinkou pro klasické tenkostěnné štuky. Pokud jsou stěny z Ytongu postavené min. 3 měsíce, tak výrobce garantuje vyzrátí tvárnic a jejich rozměrovou stálost, čímž se může omítat přímo na stěny. Max. 5.6. Výrobce SDK nedoporučuje omítání hrubou hliněnou omítkou z obav dlouhodobého působení vlhkosti. Při pomalém vysychání silné vrstvy omítky může nastat rozmočení a narušení soudržnosti SDK. Proto se SDK omítají pouze tenkou vrstvou jemného hliněného štuku.
Povrch lepidla je vhodné zdrsnit např. rozfilcováním. V tomto případě se jedná o nejdražší skladbu hliněného omítání, jaká může být. U štukatérského rákosu, který slouží jako nosný prvek pro hliněnou omítku, je důležité, aby nosný drát rákosových stébel byl min. pozinkovaný, nejlépe nerezový. Tloušťka tohoto napínacího drátu by měla být min. 0,8 mm, raději 1 mm (na strop a šikminy).
Podrobnosti pro jednotlivé vrstvy a techniky
Hliněná omítka se skládá z pojiva (jíl) a plniva (písek). Poměr pojiva a plniva se zjišťuje zkouškami: vzorky v objemovém poměru jíl:písek 1:1, 1:2, 1:3 a 1:4. Tloušťka hrubé omítky bývá 15-20 mm. Suché vzorky vyžadují kontrolu smrštění; ideální vzorek má po omístění pevný,” a při zkoušce by neměl praskat. Slaměnou řezanku je potřeba vyvzorovat tak, aby délka vláken nepřesáhla 5 cm.
Jádrová vrstva by měla být nanášena rovnoměrně, s tloušťkou 1-8 cm dle rovinnosti podkladu. Při omítkách ze slaměných balíků se doporučuje první vrstva - hliněná kaše - jako přilnavostní most mezi slámou a dalšími vrstvami. Kaši připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou a použijete buď ručním hladítkem, nebo strojně; roli hraje i velikost balíků a jejich připravenost.
Pro venkovní omítky se používá kravinec (přísada zvířecího původu), která zvyšuje odolnost proti vodě. Do směsi je třeba pustit kravinec v poměru cca 1:1, neplést s lepidly ani zlepšovadly, která by změnila charakter hlíny. U venkovních spár je důležitá pravidelná údržba a nátěr, aby se zabránilo průnikům vody do podkladu.
Hliněná omítka se dá aplikovat na širokou škálu podkladů: cihelné zdivo, beton, dřevěný rošt, rohože z rákosu. Tloušťka omítky na dřevěném roštu bývá 5-7 cm, na rohožích 2-2,5 cm. Hlavní zásadou je dostatečné provlhčení podkladu a následné úpravy dle typu omítky (filcování, zahlazování, zatlačování zrníček dovnitř).
Finální omítky z hlíny mohou být dekorativní; mohou obsahovat různé zrnitosti písku a mohou být pigmentované nebo přírodní. U jemných, kaolinitových jílů je povrch měkký a může být opatřen průhledným hydrofobním nátěrem. Finálně lze omítku natírat vápněným či kaseinovým nátěrem; kaseinový vytváří čisté hladké plochy, vápenné barvy mají hloubku a nejsou tak jednotně zbarvené. Plošné barevné nátěry potlačují přirozený vzhled hlíny.
Péče, údržba a použití v interiéru vs. exteriéru
Hliněné omítky mají skvělé regenerační vlastnosti a regulují vlhkost vzduchu; optimální tloušťka 4 cm pro absorpci. Hliněný povrch zabraňuje elektrostatickému náboji a má vysoký protialergický potenciál a schopnost bránit plísním. Avšak mají špatnou odolnost vůči povětrnostním vlivům a vyžadují skladování v suchých skladech. Z hlediska interiéru jsou vhodné pro místnosti s vyšší vlhkostí (koupelny, ložnice).
Vnitřní omítky bývají vysoce perforovatelné a recyklovatelné; nejčastěji se používají s písek a jíl jako základními komponenty. U vnitřních omítek je možné volit mezi jemnými štuky a hrubšími variantami; pro interiéry je vhodnější tenčí vrstvy a jemnější zrnitost, aby se dosáhlo estetičnosti i stability. Pro ochranu a soudržnost lze použít kaseinový nebo vápenný nátěr. Nátěry na hlínu však mohou potlačit její prodyšnost a mikroklima.
Pokud chcete pouze dekorativní omítku z hlíny, lze použít jemný hliněný štuk bez hrubé vrchní vrstvy; přitom je vhodné podtáhnout povrch jemnou hliněnou omítkou o tloušťce zhruba 5 mm. Před omítáním by se mělo vetřít jílová voda (jíl 1:2 voda) a na mokrý podklad nanést ekonom. Zaoblení rohů a koutů je doporučeno pro ochranu proti úrazu a zlepšení vzhledu.
Spárování roubenek hliněnou omítkou je tradiční technika; u interiéru stačí použít jemnější směsi (např. finální omítku PICAS Econom a řezanku). Pro venkovní použití je nutné počítat s pravidelnou údržbou a volit chemicky stabilní směsi s kravincem, které odolávají vlhkosti a změnám objemu. Při venkovních aplikacích je třeba mít na paměti pohyb dřevěné konstrukce a vodotečnou ochranu.
Hliněné omítky se široce používají i v ekologických a nízkoenergetických objektech, v historických i moderních interiérech. Náklady bývají vyšší než u běžných omítek, ale jejich pozitivní vlhkostní profil a schopnost zlepšovat vnitřní klima mohou přinést dlouhodobé úspory a komfort.
Praktické tipy a poznámky
- Ověřte připravenost podkladu pro omítání hlínou a zvažte vhodnost vrstvy pro daný povrch.
- Pro exteriér používejte kravinec a dodržujte odstání směsi a správné poměry; bez nátěru může dojít k rychlejšímu splavení.
- U vnitřních omítek preferujte prodyšné nátěry a co nejméně doplňků, aby mikroklima zůstalo optimální.
- Chraňte rohy a kouty, kde dochází k opotřebení a praskání; zaoblení zmírňuje riziko poškození.
