Pytč (Plzeň-sever) - Na okraji chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko v malebné obci Ptyč na Plzeňsku vzniká monstrózní betonová stavba.
Původně mělo jít o školicí a vzdělávací středisko filozofického hnutí Avenna. To se ale od stavby později distancovalo, k čemu má tedy sloužit komplex připomínající nedobytnou pevnost nyní, není jasné.
A jasné není ani to, kdo a proč stavbu takových rozměrů na dohled od chráněné krajinné oblasti povolil.
Co se za monumentální stavbou skrývá, zjišťovala reportérka pořadu Reportéři ČT Aneta Snopová.
Školicí středisko s tři metry tlustými, kovovými pruty vyztuženými stěnami, trojitými pancéřovými dveřmi, s čističkou vzduchu a vlastními zásobami na vodu je záhadou nejen pro místní obyvatele.
Na první pohled budova působí spíše jako základna uzpůsobená pro atomový konflikt.
„Ptal bych se po účelu tohoto monumentu. Jestli má chránit lidi vevnitř před něčím zvenku, nebo chránit lidi venku před něčím zevnitř,“ říká plk. Pavel Maňas z Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany v Brně.
Projekt přirovnává k ochranné stavbě či krytu.
Některé tlakové dveře jsou však podle něj stavěny také způsobem, aby odolaly výbuchu uvnitř budovy.
Gigantická stavba roste na ploše 10 tisíc metrů čtverečních na břehu řeky Berounky, jen pár desítek metrů od chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko.
Miliardovou stavbu zainvestovala firma Stébla, s. r. o., patřící Daniele Kuchtové, bývalé manželce jednoho z nejbohatších Čechů, Pavla Tykače.
Oficiálně jde o školicí středisko Maják, které mělo sloužit aktivitám filozofického hnutí Avenna.
Na webových stránkách hnutí však stojí, že firma 28. února spolupráci s Avennou ukončila a zamezila jakémukoliv přístupu na pozemky.
Hnutí Avenna vychází z tradice západního esoterismu, především pak z tzv. Nového myšlení, které vzniklo v polovině 19. století ve Spojených státech.
Jeho podstatou je pozitivní myšlení, na jehož základě je poté možné lépe řešit osobní i pracovní problémy a dosáhnout vyrovnaného způsobu života.
Zakladatelkami tohoto hnutí jsou Katarína Kuňová a Hana Přádová.
„Nezpozorovali jsme nic, co by naznačovalo, že by jim šlo o dlouhodobé přežití nějakého konce světa, atomové války nebo něčeho takového. Stavební projekt nesedí k tomu, z čeho hnutí vychází,“ uvedl vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy Zdeněk Vojtíšek.
Současný záměr využití budov tak není znám.
„Byli jsme informováni zástupci investora, že ve společnosti Stébla došlo k výměně vedení, které celý záměr přehodnocuje,“ sdělil vedoucí odboru výstavby MÚ Kralovice Vlastimil Pech.
Stěny a přetlakové dveře jako v atomové elektrárně.
Odhady nákladů pro výstavbu komplexu se pohybují mezi dvěma a deseti miliardami.
Podle plk. Maňase jsou stěny zpevněny takovým množstvím armatury, jaké je běžné u jaderných elektráren a podobných objektů, jež mají vydržet obrovský tlak nebo zatížení.
Gigantickou stavbu posvětil stavební odbor v nedalekých Kralovicích.
Šéf kralovického stavebního odboru Vlastimil Pech tvrdí, že neměl jinou možnost než povolení vydat.
Investor si totiž vybral místo, které nepodléhá žádné regulaci.
Obec Ptyč nemá územní plán, přestože ji od hranice chráněného území dělí jen několik desítek metrů.
Část chráněné krajinné oblasti nad údolím Berounky sousedící se stavbou je zároveň Národní přírodní rezervací a evropsky významnou lokalitou v rámci soustavy Natura 2000.
Betonový kolos výrazně narušuje krajinný ráz a snižuje kvalitu panoramatu pro místní obyvatele i návštěvníky regionu.
Také v něm však stavba vzbuzuje jisté pochybnosti: „Myslím, že v této budově by mohla existovat skupina lidí bez toho, aby po určitou dobu vůbec musela kontaktovat okolní svět.“
Nadřízený stavební úřad v Plzni se o gigantické stavbě dozvěděl až z médií.
„Tato stavba je maximálně naddimenzovaná a do území krásné údolní nivy řeky Berounky nepatří,“ podotýká vedoucí odboru regionálního rozvoje Miloslav Michalec.
Úřad však v současné době nemá žádné zákonné prostředky, kterými by mohl stavbu zakázat či zastavit.
Betonový kolos posvětil starosta sousední obce, na stavbě vydělal.
Malebné Hlince, které se chlubí chráněnými vesnickými budovami, leží od Ptyče na dohled.
Starosta Jaroslav Helebrant dva týdny před schválením stavby inicioval přijetí vyhlášky o zastavěném území, která úřadu umožnila vydat stavební povolení.
Podle této vyhlášky je možné na území, které už bylo v minulosti zastavěné, bez omezení stavět dál.
Betonové monstrum vyrůstá na místě dřívějšího zemědělského statku.
Helebrant také spoluvlastní firmu, která na stavbě centra, jehož vznik umožnil, dostala opakovaně zakázky na dopravu vody do betonárky.
Na jednom břehu stojí kamenný kostelík, který přežil staletí i stoletou vodu.
Na druhém betonové bunkry, určené pro svět po katastrofě.
Cestou mezi nimi přemýšlím, co vlastně chceme svým potomkům jednou zanechat.
A co má větší sílu - víra v budoucnost, nebo snaha se před ní schovat?
Na kolech sjíždíme ke břehům Berounky. Jsem zvědavá, jak bude ten kostelík vypadat v reálu.
Podle fotek prostá stavba se zvláštním půvabem.
Jeho vzhled i solitérní poloha mě v myšlenkách odkazuje ke kostelu sv. Markéty Antiochijské v Kopčanech, tedy k jeho dřívějšímu neomítnutému vzhledu.
Jistěže, kostel sv. Petra Pavla v Dolanech u Hlinců je přece jen o pár set let mladší.
I tak se však jedná o jeden z nejstarších kostelů v Čechách.
Jsme na místě. Uprostřed údolní nivy dominuje citlivě opravený kostelík.
Kolem velmi rušno. Právě probíhá pouť a už dorazilo hodně návštěvníků, mezi nimi také vodáci, pro které je místo oblíbenou zastávkou.
Nahlížíme dovnitř. Jednoduchá výzdoba, přiznané opravy, jak šel čas. Žádné vnitřní omítky, žádné malby, stěny ponechané tak, aby příchozí mohl vnímat život kostelíka v běhu dějin.
Zdroj: Marie Kolářová
Dívám se na fotografie dokumentující stav kostela v roce 2000, kdy obec Hlince požádala o převedení do vlastnictví.
Střecha dávno zmizela, zbytky obvodových zdí nesměle vykukují mezi bujnými keři.
Na jednom záběru je patrné místo, kde bývalo okno, o vstupním portálu svědčí oblouk, který ještě stromy nestačily úplně zakrýt.
Po vnitřním vybavení ani stopy.
V tehdejších mapách bylo toto místo na břehu Berounky označeno jako ruiny bývalého kostela.
V minulosti tudy vedla významná zemská stezka s nedalekým brodem přes Berounku.
Nacházejí se zde stopy již po keltském osídlení.
Samotný kostelík byl postaven jako raně gotický s některými románskými prvky.
V průběhu času byl několikrát opravlján, ve stavu ruiny se nacházel už v době husitských válek.
Následně byl znovu opraven a stal se farním kostelem.
Později ubylo věřících, přestala zde existovat farnost a od konce 19. století byl již ponechán svému osudu.
Na jeho stavu se podepsaly též záplavy na řece Berounce.
Z čistě racionálního a pragmatického pohledu přestal být perspektivní.
Naštěstí ne pro všechny. Pořád jsou zde i ti, kteří se dokážou podívat za hranice ryze pragmatického přístupu.
Wau. Jen obdivně vydechnu nad tím, co místní nadšenci dokázali.
Toužili zachránit zajímavou stavbu s dávnou historií.
Kostelík, respektive ruiny, které z něho zbyly, nabyla obec včetně přilehlých pozemků v roce 2002.
Toho roku, kdy dorazila největší povodeň, jakou kostel ve své historii zažil.
Ani tehdy to místní nevzdali a dařilo se jim postupně získat finanční prostředky na opravu.
Do oprav vložili i obrovské množství vlastní práce.
Kostelík byl zachráněn a nyní dominuje údolní nivě.
Místostarosta Hlinců nám zaníceně vysvětluje, proč je kostelík pro místní tolik důležitý, a dodává, že touží po tom, aby mohli potomkům zanechat obnovený odkaz předků, který nás přesahuje.
Odkaz na smysl záchrany kostelíka najdeme v poděkování adresovaném „všem lidem vzdáleným i blízkým, kteří se sklonili před mementem dávných věků ke znovuvzkříšení památky našich předků, budiž vzdána chvála, čest a díky skrze věčný život, pulsující v této krajině jako nekonečný říční proud“.
Pokračujeme v cestě. Vystoupáme od řeky směrem k osadě Ptyč.
Před námi se otevře pohled na park Berne. Tři betonové věže, střecha nižší stavby pokrytá trávou. Prý jsou zde obří sejfy, možná i bunkry, původně snad zamýšlené jako útočiště vybrané skupiny lidí v případě globální katastrofy.
Miliardářská pevnost, jejíž nepřímým skutečným majitelem je paní Daniela Kuchtová, bývalá Tykačová.
Dám se do hovoru s místním mladíkem ohledně smyslu těchto pevností.
Napříč generacemi si notujeme.
K čemu jsou tyto bunkry? To si vážně někdo myslí, že se může na přechodnou dobu ukrýt v bunkru a pak se vrátit do stejného světa, jaký existoval dříve?
Tuší ti lidé vůbec, co by je tam čekalo?
Snad jen naprostá absence představivosti jim umožňuje věřit v takový návrat.
K mému oblíbenému žánru patří postapokalyptické filmy.
Nedávno jsem si zrovna užívala film 28 let poté, který je výborně rozehraný, i co se týká vztahových aspektů budoucího světa.
Mladík pobaveně přikyvuje a říká: „Kdyby se něco takového stalo, vyjdu někam na otevřenou pláň a budu čekat. Bude to rychlejší a méně bolestivé.“
Znovu si vybavuji dva naprosto rozdílné světy.
Kostelík, který už po staletí vévodí lučnímu břehu, nepodlehl ani válkám, ani vodě.
Žili tu totiž lidé, kteří dokázali myslet na budoucnost. Na budoucnost všech dalších generací, nejen na tu svoji.
A proti tomu ty bunkry. Nejde jen o jejich stavby, ale i o jejich stavitele.
Autorka je právnička. Vystudovala práva, teologii a ekonomii.
Na sever od Plzně se tyčí rozestavená betonová pevnost, která vypadá jako z nějakého fantasy filmu či vzdálené kultury.
Podle nových informací nyní hrozí, že megalomanský projekt zůstane nedostavěn.
Tohle je nejzáhadnější stavba v Česku.
Projekt financuje firma Stébla, s. r. o., ta patří Daniele Kuchtové, bývalé manželce milionáře a majitele společnosti Czech Coal Pavla Tykače.
Podle nových informací ale teď Kuňová s Přádovou prohlásily, že jim byla násilným způsobem a s okamžitou platností ukončena spolupráce na daném projektu.
Vstup do Majáku jim byl zakázán a další osud stavby jim není znám, píše idnes.cz.
Pevnost více než duchovní centrum připomíná protiatomový kryt, tajné vězení či nejmodernější bunkr.
Stavební úsek s největším počtem zadaných objektů byl také jedním ze stavebně nejnáročnějších a tudíž do osudného září roku 1938 nebyl již celkově dokončen.
5. května roku 1938 obdržela zadávací listinu ke stavebnímu úseku, který dostal označení 116 - Berounka, firma architekta Vilibalda Hiekeho ze Slaného, tatáž firma, která vyhrála i konkurz na sousední úsek 112 - Slaný.
Velitelem vojenského dozoru, který měl na kvalitu a provedení stavby byl jmenován štábní kapitán pěchoty Antonín Hájek.
Velitelství stavebního dozoru mělo dočasné sídlo v Řevnicích, podle toho byl úsek někdy uváděn jako 116 - Řevnice.
Od počátku nebyl počet a umístění některých objektů zcela jasný, dodatečně bylo vypuštěno několik nadbytečných pevnůstek v neexponovaných místech linie nebo místech, kde by již bylo další opevnění naddimenzováno, jinde naopak byly objekty dodatečně zadány po zjištění hluchých prostor v linii.
Stavební úsek nebyl jednolitou souvislou linií, ale spíše šlo o několik větších i menších uzávěr a mnoha doplňkových objektů.
První část úseku vyplňovala mezeru, která zůstala v předchozím roce na Brdech.
Hned první objekt úseku stál na konci údolí Nezabudického, jinde zvaného Moklického potoka, v místech, kde stály poslední objekty úseku B7.
Údolím zmíněného potoka pak linie stoupala k hřebenům.
Nad studánkou Landovka pod hradištěm Pišťák pak souvislá linie pevnůstek opustila údolí potoka a stoupala podle nejmenované rokle vzhůru k hřebenům.
Zmíněnou rokli využívala jako přirozenou překážku.
Vzhledem k nepřehlednosti terénu byly jednotlivé pevnůstky stavěny velmi blízko sebe.
Přímo na Hřebenech pak čtyři objekty "sto šestnáctky" vytvářely druhosledovou uzávěru, přičemž ve třech případech šlo o objekty s úhlem střílen 120 stupňů, takže kulomety v nich upnuté měřily v téměř čelních palbách.
Poslední druhosledový objekt stál na okraji poměrně hluboké rokle, která by nepříteli v případě proniknutí nepřítele prvním sledem skýtala jemu vynikající možnosti úkrytu.
Pět objektů úseku B8 kolmo přehrazovalo hřebenovou cestu a na sestupném svahu směrem k Mníšku pak uzávěra v roce 1937 končila.
Ve svahu ke Stříbrné Lhotě tak byly ve vzniklé mezeře vybudovány další čtyři objekty úseku 116.
Do druhého sledu byl v místech zvaných "Na Bořích" vložen jeden objekt typu A-120, který měl tamní otevřený terén z větší vzdálenosti od prvního sledu podporovat oboustrannou kosou palbou.
Poblíž jezu v Hlásné Třebáni byla dodatečně navržena pevnůstka, kterou se ovšem z časových důvodů již nepovedlo vybetonovat.
Palebně měla navazovat na objekty druhého sledu "Bé sedmičky" na pravém břehu Berounky a stát měla na břehu levém, přibližně v místech dnešní zahrady domu č.130, jen asi sto metrů od tělesa jezu, který měla mít pod kontrolou kulometu v levé střílně.
Také následující pevnůstka nebyla dokončena, ale počáteční práce na ní již stavební firma realizovala.
Měla stát vysoko na skále poblíž hřbitova v Karlštejně.
Pevnůstka s číslem 102 byla vytyčena na skalní rozsedlinu asi 40 metrů nad hladinou Berounky s vynikající možností čelních paleb vůči možnému nástupnímu směru nepřítele.
Střílny měly svírat úhel 80 stupňů, pevnůstka tedy byla vyprojektována v typu B.
Z důvodu lepšího ukrytí vůči protějšímu břehu bylo navrženo hlubší zasazení bunkru do skály, přičemž vstup dovnitř měla zajišťovat vstupní chodbička podél týlové stěny.
Odvážné umístění objektu mělo již zmíněnou výhodu v možnostech pozorování a postřelu předpolí, ovšem pevnůstka by se jistě ocitla jak na střelnici, neboť by po demaskování byla dobře pozorovatelná z mnoha míst protisvahu.
Poslední nerealizovaná pevnůstka s číslem 113 měla zesilovat stávající postavení v prostoru lomu Alkazar.
Její výstavba měla proběhnout mezi posledním z úseku, neboť její stanoviště bylo oproti ostatním poněkud odlehlé.
Od Srbska proti proudu Berounky pak byly po Nižbor všechny objekty postaveny.
Pevnůstky zesilovaly opevnění z roku 1937, často jej doplňovaly o čelní palby do údolí z druhého sledu a v prvním sledu, zpravidla umístěném na levém břehu Berounky, pak zkracovaly dlouhé mezery mezi dosavadními objekty.
Zajímavé je v prvním sledu sledování změnu koncepce obrany, kdy objekty z roku 1937 měly střílny více natočeny do týlu a lépe tak ukryty před postřelováním z protějšího břehu.
Na hladinu řeky tak mířily až přední okraje palebných vějířů.
Pevnůstky budované v roce 1938 měly střílny odvážněji natočeny více k hladině, kterou ostřelovaly přímo.
Několik objektů bylo vyprojektováno přímo na říční navigaci, tedy do míst, kde nebylo možno vyskládat k čelní stěně kamennou rovnaninu a zasypat jí zemním záhozem.
Takové objekty měly čelní stěnu zesílenou a prodlouženou více pod základovou desku jako ochranu proti podstřelení.
Tyto bunkry byly ovšem více ohroženy přímou palbou z pravého břehu Berounky a jak ukázaly hned první roky války, vysoce výkonné 88 milimetrové protiletadlové kanóny by pro ně byly vážnou hrozbou.
Specifikou úseku 116 bylo poměrně výrazné zastoupení jednostřílnovými objekty typu E, určenými pro čelní palbu.
Tu využívaly ke krytí několika stoupajících terénních zářezů i údolí, tvořených potoky přitékajícími do Berounky.
V polích nad Berounem vytvářely objekty úseku 116 samostatný sled pevnůstek, který byl předsunutý před stávající dva sledy.
Došlo tak k situaci, kdy dva sledu úseku B6 přešly do třetího a čtvrtého sledu pevnůstek, čímž byla vytvořena nejsilnější a nejhlubší obrana celé Pražské čáry.
Zajímavostí úseku 116, a vlastně vůbec všech úseků budovaných v roce 1938 na Pražské čáře, bylo navržení a vystavění všech objektů v zesílené odolnosti.
Dokonce i v místech, kde pevnůstky nebyly ohroženy dělostřeleckou palbou ani tankovými kanóny obdržely zesílené provedení.
Nebyla to plošná koncepce, jinde v republice se dále standardně rozlišovalo umístění objektů a s ním spojená odolnost konkrétních bunkrů.
V létě 1939 se i okolím Berouna přehnala vlna demolic stálého opevnění. Úseku 116 se samozřejmě nevyhnula.
Za oběť trhavinám padla většina postavených pevnůstek, ušetřeny zůstaly pouze čtyři.
Ty stály v blízkosti budov či jiných staveb, které by byly demolicí pevnůstky poškozeny.
Pro znemožnění využití torza bývalé souvislé linie byla i většina těchto jednotlivých pevnůstek alespoň znehodnocena zabetonováním interiéru.
První dochovaný objekt se nachází v blízkosti vysílače v Srbsku.
Bunkr č.109 typu A-140Z dodnes stojí se zabetonovaným interiérem vysoko na svahu nad Srbskem.
Druhá dochovaná pevnůstka se nachází v poli u Berouna, v těsné blízkosti řeky. Nesla označení č. 122 a osy jejích střílen svíraly úhel 180 stupňů.
Další původně zabetonovaný objekt 126/A-120Z stojí v polích nad Berounem.
Důvod proč přečkal válku není úplně jasný, v těsné blízkosti pevnůstky se nenacházely žádné větší stavby a pravdou je, že demolice objektů probíhala i na bunkrech podstatně bližších stávající obytné zástavbě.
Protože je bunkr pravou střílnou natočen hodně do předpolí a měl tak vlastně pokrývat obrannou linii čelní palbou, je z pravé střelecké místnosti vynikající výhled na město.
Právě proto byla pravá střelecká místnost po válce vyrubána od zabetonování a přetvořena na pozorovatelnu civilní obrany, přičemž otvor střílny byl pro možnosti pozorování zvětšen.
V současnosti je tato polovina bunkru otevřená a možná k nahlédnutí.
Třetí dochovaná pevnůstka stojí v blízkosti autobusového nádraží v Berounu. Její interiér byl taktéž zabetonován.
Nedávno skupinka nadšenců zahájila rekonstrukci objektu, interiér vyrubala a zřídila z pevnůstky hezké muzeum opevnění.
Poslední dochovaný objekt se nachází v těsné blízkosti řeky Berounky za areálem firmy Cembrit.
Jako jediná pevnůstka z úseku, nesoucí č. 134, přečkala válku a mnoho dalších let bez úhony.
Pro potřeby zbrojního průmyslu byla v průběhu válečných let z trosek zničených objektů najatými firmami těžena kvalitní ocel.
Probíhaly další menší odstřely, rozbíjely se celé betonové bloky.
Armování, střílny, periskopové roury i granátové skluzy, to vše putovalo do hutí k dalšímu zpracování.
Vzniklá betonová drť pak často sloužila ke zpevnění blízkých i vzdálenějších cest, nebo jiných obecně prospěšných stavbách.
Ruiny bunkrů tak mizely z krajiny a mnohde byly zahlazeny docela.
Této nové vlně demolic uniklo osm objektů, které se dochovaly ve stavu po prvním odstřelu a dodnes z nich zůstaly mohutné bloky betonu, které ovšem někde pohltila novodobá zástavba.
V lesních úsecích po odstřelených a vytěžených objektech zůstala charakteristická stopa v podobě zemních záhozů a jam s betonovou drtí.
Obecně lze říci, že úsek 116 patří k jedním z nejzachovalejších úseků Pražské čáry.
