Napříč občanskou válkou zmítanými Spojenými státy kolovaly roku 1864 fotografické vizitky s osmi osvobozenými „černošskými“ otroky. Hlavním cílem ale byly srdce a následně peněženky zámožných seveřanů, od nichž abolicionisté čekali finanční příspěvky na pomoc a edukaci osvobozených otroků. Nešlo o podvod, ony čtyři světlé děti se totiž skutečně narodily jako otroci. Levobočci bílých pánů a černých otrokyň nebyly v Americe 19. století raritou. Ale ani blond vlasy, světlá pleť a modré oči nestačily k tomu, aby byl z těchto nešťastných bytostí smyt cejch otroctví. Charles Taylor, Rebecca Hugerová, Rosina Downsová a Augusta Broujeyová - to jsou jména, která můžeme přiřadit k oněm dětským tvářím zaznamenaným na fotografických vizitkách z roku 1864. A jaké byly jejich životní příběhy? O tom nás informuje dobový článek v časopise Harper’s Weekly.
Charles Taylor byl dvakrát prodán jako otrok - poprvé biologickým otcem, Rebecca Hugerová zas sloužila v domě svého vlastního otce a Augustu Broujeyou vlastnil její nevlastní bratr. Černoši se do Ameriky dostávali občas i dřív než v 17. století, počátek jejich trvalé přítomnosti na tomhle kontinentě se ale obvykle datuje rokem 1619, kdy jich do Jamestownu přivezla 20 jedna holandská loď. Kde k nim Holanďané přišli, není jasné. Je možné, že je ukradli z portugalské otrokářské lodi a když dopluli do Nového Světa, prostě je vyměnili za jídlo a další potřebné zboží. Nedá se ale říci, že by těchto prvních dvacet černochů byli otroci v pravém slova smyslu. Šlo spíš o tzv. smluvní služebníky (anglicky"indentured servants"). To byli lidé, kteří se na určitou dobu zavázali ke službě pánům odměnou za jídlo, oblečení a úhradu cesty, přičemž tento závazek trval typicky 3 - 7 let. Otroci byli majetkem svých pánů.
V roce 1664 byl navíc vydán zákon, že děti jsou svobodné nebo otroci podle toho, jaký status má jejich maminka. Otroci to měli v Americe velmi těžké. Sotva si to dnes někdo z nás umí představit, jaké to asi bylo. Ale v našem vypravování je teď důležitá jiná věc. Otroci se v Americe poprvé setkávali s křesťanstvím. Ze začátku to nebylo setkávání nijak nadšené, protože neuměli dobře jazyk svých pánů, neuměli číst a psát a bylo pro ně tedy velmi obtížné proniknout do víry, která jim byla úplně cizí. Majitelé otroků jim kontakt s křesťanstvím v některých případech umožňovali - alespoň někteří z nich si totiž mysleli, že když z jejich otroků budou křesťané, budou lépe pracovat a bude to s nimi celkově jednodušší. A tak se stalo, že se černoši ocitli v kostele. A tady se v daleké cizině konečně setkali s něčím, co jim bylo alespoň trochu blízké. S hudbou. S hudbou, která funguje jako propojení s Pánem Bohem.
To totiž úplně přesně odpovídalo jejich africkým duchovním tradicím. Když si zpívali „doma v Africe“, vždycky to byla modlitba. A teď pozor: V Americe 18. století se v kostelích velmi často zpívaly „žalmy“, jejichž autorem byl Dr. Isaac Watts (1674 - 1748). Šlo o různé duchovní texty, kdy kousíček vždycky předzpíval předzpěvák a po něm opakovalo text shromáždění s nějakým velmi jednoduchým nápěvem. A dělalo se to tak proto, aby se k bohoslužbě mohli připojit i ti, kdo neuměli číst. A stala se zvláštní věc: bělošská hudební forma se celkem nečekaně potkává s tou, kterou si černoši přivezli z Afriky. Proto bylo pro ně velmi snadné si tyhle zpěvy upravit do podoby, která jim byla blízká.
Na konci srpna 1619 přistála v místech, kde je dnes národní památník Fort Monroe (pevnost Monroe), loď s „lidským nákladem“. Pro ty, kteří nemají rádi opisy a raději nazývají věci pravými jmény, šlo o první náklad černošských otroků přivezených na americké území. Otrokářství nebylo v Americe neznámé, běloši měli tendenci si zotročovat indiány a středo i jihoamerické indiánské kultury byli zdatnými otrokáři a krutovládci už dříve. První várka otroků nebyla nijak mohutná, „pouhých“ 20 lidí (některé literární zdroje píší o „více než 30 lidí“), kteří ztratili svobodu i svou africkou vlastní.
„V roce 1619 existoval transatlantický obchod s otroky více než 100 let. Již v roce 1501 začalo Portugalsko a Španělsko budovat své mladé kolonie v Brazílii a Uruguayi otrockou prací. Brzy následovali další evropští kolonizátoři - Velká Británie v padesátých letech, Francie kolem roku 1570, Nizozemí kolem roku 1590 a Dánsko ve čtyřicátých letech 17. století. Na počátku 16. století byli Španělé prvními, kteří přivedli zotročené Afričany do Severní Ameriky v rámci svého kolonizačního úsilí na Floridě a v Karolíně. V roce 1620 bylo téměř 520 000 zajatých a zotročených afrických mužů, žen a dětí již prodáno několika evropským národům do otroctví. Samotné španělské a portugalské kolonie představovaly přibližně 475 000 zotročených lidí.“, píše dr. Kelly Fanto Deetz v materiálu věnovaném historii amerického otroctví v časopise National Geographic. Otrokářství stálo za americkou občanskou válkou (1861-1865), kde na jedné straně stál otrokářský jih, zatímco seveřané měli místo plantáží továrny.
Zjednodušit důvody války na pouhou válku o svobodu otroků by bylo příliš schematické, ve hře byly politické zájmy o to, zdali budou jižanské státy více autonomní (jak si to přály ony), nebo spadnou pod více centralizované vedení země. Po konci americké občanské války mělo dojít (následně došlo) ke zrovnoprávnění černochů, což se části jižanské populace hrubě nelíbilo. Jejich frustrace se mimo jiné projevila i v založení militantního spolku Ku-klux-klan. Členové sice nemohli zabránit zrušení otrokářství, ale snažili se zabránit občanskému zrovnoprávnění černochů. Rozhodli se pro zastrašování a násilí a neváhali sáhnout i k brutálním metodám včetně lynčování.
Zmiňovaní černoši přivezeni v létě 1619 nebyli první černoši, kteří přistáli na severoamerické půdě, ale byli to prokazatelně první černošští otroci, navíc koupení z portugalské lodi. Nebylo by fér tvrdit, jak byli Američané krutí a zlí, ostatně byli to (jiní) Američané, kteří otroctví v Americe zrušili. Otroctví je totiž běžnou součástí všech velkých civilizací. Od již zmiňovaných středoamerických (Mayové, Aztékové) přes evropské (Etruskové, Řekové i Římané) až po samotné africké kmeny, které mezi sebou taky vedly války, při nichž poražená strana upadla do otroctví.
Ostatně byli to portugalští křesťané, kteří ve jménu boha jediného, slitovného a milosrdného, zavedli lukrativní obchod s lidmi afrického kontinentu. „Jejich sadistické praktiky byly dokonce schváleny katolickou církví v roce 1452, kdy papež udělil portugalskému králi ´právo zotročovat Saracény, pohany a jiné nevěřící na věčné služebnictví´. Britská otrokářská loď White Lion (Bílý lev) jen zanechala jasné dědictví a datum, od kterého se dá historie amerického otroctví odpočítávat. Vtipné přitom je, že velká část Američanů odpočítává historii kolonizace od 6. září 1620, kdy přistála galeona Mayflower se 102 cestujícími na své palubě. Ti následně vešli do dějin jako „otcové zakladatelé“ a ty nejstarší „americké“ rodiny odvozují svůj původ právě od nich.
Obchod s otroky v Atlantiku: Co vám školy nikdy neřekly
Otrokářství stálo za americkou občanskou válkou (1861-1865), kde na jedné straně stál otrokářský jih, zatímco seveřané měli místo plantáží továrny. Zjednodušit důvody války na pouhou válku o svobodu otroků by bylo příliš schematické, ve hře byly politické zájmy o to, zdali budou jižanské státy více autonomní (jak si to přály ony), nebo spadnou pod více centralizované vedení země. Po konci americké občanské války mělo dojít ke zrovnoprávnění černochů, což se části jižanské populace hrubě nelíbilo. Jejich frustrace se projevila i v založení militantního spolku Ku-klux-klan, který sice nemohl zabránit zrušení otroctví, ale snažil se zabránit občanskému zrovnoprávnění černochů.