Nátěry fasády patří k nejběžnějším způsobům povrchové úpravy staveb. Teprve správně zvolená barevnost umožní každému průčelí řádně vyniknout. ARCHITEKTNátěry fasády patří k nejběžnějším způsobům povrchové úpravy staveb. Teprve správně zvolená barevnost umožní každému průčelí řádně vyniknout.
Historie barevnosti a materiály
Barevná úprava fasád vždy podléhala - tak, jako skoro vše - dobové módě. Naši předkové měli k dispozici výhradně nátěry na bázi vápna a v přírodě dostupných pigmentů - především okrové hlinky, drcených cihel a sazí; později se používaly také nátěry s kobaltovou modří “šmolkou” a různými barvivy na bázi oxidů kovů. Kromě v minulosti patrně nejběžnějšího bílého vápenného nátěru se proto na starších stavbách objevují i nátěry v různých odstínech žlutého okru, nátěry cihlově červené, narůžovělé, šedé, sytě modré či světle zelené. Teprve rozvoj moderní stavební chemie dal vzniknout novodobým nátěrovým hmotám a pigmentům, jejichž invazi na venkov dnes prožíváme.
Klasické a inverzní barevné řešení
Na zděné lidové architektuře se často setkáme se dvěma variantami barevného uspořádání: s “klasickým” (které je ovšem na vesnici vzácnější) a “inverzním”. Klasická barevnost má původ v barokní architektuře. Zvýrazňuje barevným nátěrem “aktivní” architektonické články fasády - nejčastěji lizény, pilastry, polosloupy, římsy a šambrány, případně další štukovou ornamentiku. Barevné - vesměs okrově žluté či červené - články se upatňují na světlém (většinou bíle natřeném) podkladě. Původním smyslem tohoto barevného řešení bylo navodit iluzi, že architektonické články jsou provedeny z barevného mramoru. Inverzní barevnost naopak využívá kontrastu světlých (většinou bílých) architektonických článků na sytě barevném podkladě - okrovém, cihlově červeném či zeleném.
Kromě architektonických prvků fasády býval na venkovských stavbách ještě zvýrazněn sokl stavby (modře či šedě) a pestře se “líčily” i jednotlivé štukové ozdoby. Někdy byla ornamentika na průčelí jen plošně namalována. Fasády staveb bez štukové výzdoby bývaly většinou opatřeny celoplošně jednobarevným nátěrem, někdy jen s lemem odlišné barvy okolo oken, dveří a na nárožích. Barevnost podléhala regionální módě a mohla mít i symbolický význam. Traduje se, že barevná výzdoba (prováděná většinou každoročně na jaře) byla prací hospodyněk. Barveny bývaly také kamenické články fasády - ostění bran, portálků, oken aj. Odstranění nátěrů až na “původní” kámen je tedy zásadně chybné.
Techniky povrchových úprav a vývoj v čase
Výjimky z tohoto pravidla jsou regionálně a časově omezené - na vesnických stavbách z konce 19. a první třetiny 20. století můžeme nalézt kamenické prvky bez povrchové úpravy. Na sklonku 19. století se na venkov z města rozšířily nové stavební technologie a s nimi i nová móda povrchových úprav v duchu eklektismu, historizujících stylů a později i secese a dalších architektonických trendů. Eklektické fasády konce 19. století byly prakticky monochromatické. Převažující barevnost byla tlumená okrová a šedá, na fasádě se objevily nejvýše dva odstíny téže barvy, odlišující architektonické články. Hojně se používaly tzv. plněné nátěry, obsahující jemný písek. Na počátku 20. století se z města na venkov přenesly nové druhy omítek, které se uplatňovaly jen svou přirozenou barvou.
Správný odstín pro chalupu
Pomýšlíme-li na barevnou úpravu fasády chalupy, je vhodné zvolit některý z odstínů, které již v minulosti byly na fasádě použity. Majitel se může vžít do role restaurátora a postupným snímáním starších vrstev nátěrů zjistit, jak se barevnost fasády měnila. Mnohdy lze na jednom objektu nalézt až překvapivý počet různých barevných nátěrů. Ne vždy ale máme to štěstí, protože při dřívějších úpravách mohla být fasáda otlučena, případně starší vrstvy nátěrů odstraněny. Potom je třeba vsadit na architektonický cit - jako inspirace nám mohou posloužit obdobné stavby z okolí. Pro jednodušší stavby bez štukové výzdoby je zpravidla nejvhodnější jednobarevné řešení. Bohatší a náročněji řešené fasády můžeme navrhnout v kombinaci dvou (výjimečně i více) barev. Zásadně je třeba volit tlumenější barevné odstíny, blízké přírodním. Všeobecně platí, že použitím bílé, okrové, teple žluté či červené barvy nic nezkazíme.
Necháme-li se ale unést možnostmi novodobých nátěrových hmot a naše stavení vybarvíme příliš pestře, výsledek dopadne téměř zaručeně špatně. Křiklavě barevná fasáda může znehodnotit výsledky jinak pečlivě a citlivě provedené rekonstrukce a navíc mnohdy naruší i charakter a působení celé vesnice. Rozhodnutí, jaké barevné tóny na stavbě použijeme, není vhodné odkládat na poslední chvíli. Je třeba včas posoudit vzorek (případně více vzorků) nátěru přímo na fasádě, nejlépe na ploše asi 1 m2. Plánování jen “od stolu” podle katalogu či vzorníku barev se nevyplácí, výsledek potom zpravidla neodpovídá původní představě majitele. Rozhodně ale neuškodí, když si předem vyzkoušíme různé varianty barevného řešení v nákresu průčelí.
Nátěrové hmoty a jejich výběr
Na trhu dnes existuje nepřeberné množství výrobců fasádních nátěrů a je jen velmi obtížné se v této nabídce zorientovat. Každý výrobce přitom slibuje ten nejlepší možný výsledek (a také zdůrazňuje, že právě jeho nátěr je nejvhodnější na památkové objekty), přitom však mnohdy ani neuvádí údaje o složení nátěru. Základními technickými požadavky na fasádní nátěr by měla být prodyšnost, schopnost vytvořit “přirozený” barevný odstín, stálobarevnost v čase, částečná transparentnost a v neposlední řadě také snadná odstranitelnost po dožití. Je rovněž velmi důležité, aby nátěr časem degradoval sprašováním a nikoliv odloupáváním.
Stavebník se v praxi setká se třemi základními typy fasádních nátěrů - s vápennými, silikátovými a disperzními. Charakteru starších venkovských staveb samozřejmě nejlépe odpovídají tradiční nátěry vápenné, nanášené štětkou (nikoliv válečkem!) na zavadlou vlhkou omítku. Vápenné nátěry nezakrývají rukodělné zpracování omítky a reagují na rozdíly podkladu jemnou nerovnoměrností barevného odstínu, fasáda tím získá svěží a živý vzhled. Při nedostatku zkušenosti s přípravou vápenných nátěrů přímo na stavbě lze doporučit průmyslově vyráběné modifikované vápenné nátěry. Zkušenosti od nás i ze zahraničí dokládají, že v čistém venkovském prostředí se nemusíme obávat krátké životnosti vápenných nátěrů. Je však třeba dbát na pečlivé provedení, předepsaném výrobcem. Použití tradičních vápenných nátěrů je dnes po nedlouhé periodě novodobých technologií již opět ve vyspělých státech oblíbené.
Silikátové nátěry sice nelze z estetického hlediska považovat za optimální, v některých případech však mohou vyhovět (zejména tam, kde je větší znečištění ovzduší). Jejich nevýhodou je vysoká krycí schopnost, která ve výsledku promění fasádu na dokonale homogenní, ale “slepou” barevnou plochu. Použití disperzních nátěrů lze raději rovnou zamítnout - zejména kvůli jejich zpravidla nižší prodyšnosti i kvůli vysoké krycí schopnosti. Barevné stupnice novějších druhů nátěrů sice obsahují nepřeberné množství různých odstínů, často v nich ale chybí právě ty barevné tóny, charakteristické pro tradiční vápenné nátěry.
Praktické tipy pro volbu a aplikaci
Je vhodné předem vyzkoušet různé varianty barevného řešení v nákresu průčelí. Zvažte možnost restaurátorského přístupu, kdy postupným snímáním starších vrstev nátěrů zjistíte historickou barevnost fasády. Pro jednodušší stavby bez štukové výzdoby je zpravidla nejvhodnější jednobarevné řešení. Bohatší fasády lze navrhnout v kombinaci dvou barev; u dvou odstínů dbejte na tlumenost a přírodní tóniny. Pokud tedy plánujete rekonstrukci, nepřeskakujte fázi vzorkování na fasádě, ať už jde o bílé, okrové, teplé žluté či červené odstíny.
Rozhodnutí, jaké barevné tóny na stavbě použijeme, není vhodné odkládat na poslední chvíli. Plánujte spolu s architektem a restaurátorem a vybírejte vzorky přímo na fasádě, abyste zabránili nechtěným odchylkám od původního dojmu. Nátěrové hmoty musí zohledňovat prodyšnost, stálost a možnosti časové degradace. Na památkových objektech je třeba dbát na historickou autenticitu a citlivost k okolní zástavbě, aby fasáda nepřehlušila charakter celé vesnice.
13 Secesní architektura a dekorace
Tabulka: Srovnání nátěrů
| Typ nátěru | Charakteristika | Výhody | Nevýhody |
|---|---|---|---|
| Vápenné | Tradiční, štětka, zavadlá omítka | Živý odstín, prodyšnost, autentický vzhled | Vyšší náročnost provozu, citlivost na vlhkost |
| Silikátové | Vysoká krycí schopnost | Dobrá odolnost proti znečištění | Homogenní plocha, méně výrazná textura |
| Disperzní | Nízká prodyšnost, vysoká krycí schopnost | Snadná aplikace | Nedostatečná prodyšnost |
Základními technickými požadavky na fasádní nátěr by měla být prodyšnost, schopnost vytvořit “přirozený” barevný odstín, stálobarevnost v čase, částečná transparentnost a v neposlední řadě také snadná odstranitelnost po dožití. Je rovněž velmi důležité, aby nátěr časem degradoval sprašováním a nikoliv odloupáváním.