Třetí verzi "jednotného" nátěru během tří let už nanášejí České dráhy na svá vozidla. Týká se to především lokomotiv, na nichž se zcela změní rozložení barev. Fotografie první lokomotivy v novém nátěru už kolují po diskusních fórech s železniční tematikou. První modro-šedou lokomotivu si nechaly České dráhy natřít na podzim 2008; výtvarný návrh si tehdy objednaly od grafického studia Najbrt. Původní modrý lichoběžník na bocích se později dál vyvíjel a světle šedou na hlavním rámu a na střeše nahradil tmavě modrý odstín. Lichoběžník, poslední pojítko všech tří nátěrů, teď zmizí docela.
„Ke změnám se přistoupilo na základě připomínek a zkušeností z provozu. Bylo zjištěno, že korporátní barvy lze aplikovat i na technologicky náročná místa provozu lokomotiv a vozů,“ řekl Šťáhlavský. Firma se tím prý snaží dosáhnout větší harmonie ve vzhledu souprav. České dráhy platily od počátku 90. let za společnost, která nátěry vozidel příliš nesjednocovala. Unifikované byly jen nátěry vagonů a později motorových vozů, zatímco každý typ lokomotiv měl zpravidla hned několik variant, nátěry některých dokonce přímo navrhovala jednotlivá depa.
„Od uniformního nátěru si dráhy slibují to, že si ho cestující začne spojovat s jejich značkou; v době přicházející konkurence je to prý důležité.“ Vozidla do něj ale natírají postupně a jen při větších opravách, takže většina vozidel si ještě nevyzkoušela ani první verze od studia Najbrt.
Příběh nátěrů souvisí i s historií jednotlivých řad lokomotiv. Potřeba dalších nákladních elektrických lokomotiv ve druhé polovině šedesátých a na počátku sedmdesátých let stála u zrodu lokomotivní řady E 469.2 (122) a následně i E 469.3 (123). Lokomotivy řady E 469.2 (122) byly dodány v roce 1967, řada E 469.3 (123) následovala v roce 1971. Letos je tomu právě padesát let, kdy brány plzeňské Škodovky opustila padesátipětikusová série lokomotiv řady E469.2, později přeznačených na řadu 122. V roce 1971 ji následovalo třicet strojů řady E469.3, které nyní známe jako řadu 123.
Technický popis řady 122: Řada E469.2 (122) jsou elektrické lokomotivy určené pro stejnosměrný napájecí systém 3000 V, vyrobené jako tovární typ 57E1 a patří mezi československé lokomotivy tzv. I. generace. Celá série 55 lokomotiv byla vyrobena podnikem Škoda Plzeň bez prototypu během jediného roku 1967. Mají skříň z ocelového plechu se vstupy na stanoviště po obou stranách lokomotivy, která se až na detaily shoduje se skříní řady 130. Čela jsou převzata z řady 182.
Rozdíly mezi řadou 122 a 123: Jak je zřejmé z továrního označení, řada E469.3 (123) je do značné míry shodná s předchozí řadou E469.2 (122) a jde o její modernější verzi. Odlišností oproti řadě 122 je použití dvou elektricky poháněných pístových tříválcových kompresorů typu 3 DSK 100 u řady 123. V elektrické části spočívá rozdíl v instalaci ochranných bloků křemíkových diod do vysokonapěťových obvodů pro zamezení generátorického chodu trakčních motorů při případném zkratu v obvodech stroje. Vzhledově se lokomotivy řady 123 od strojů řady 122 liší jen absencí stříbrné lišty nad rámem a bočními okny do strojovny, zatímco u řady 122 je na každé straně první okno za stanovištěm vodorovně rozdělené na dvě zasklená okénka.
Provozní nasazení a historie: Provozní určení lokomotiv řad 122 a 123 se oproti řadě 121 nezměnilo - vozba nákladních vlaků a dříve často i přeprava uhlí z Mostecké oblasti. Většinou lokomotivy řad 122 a 123 spíše v čele průběžných nákladních vlaků v severních Čechách a na trati Ústí nad Labem-Most, a slouží i na postrku.
Současné nasazení a stav k roce 2017: Ke dni 31.3.2017 bylo z 55 vyrobených lokomotiv provozních 20 strojů. Zrušeno bylo 14 mašin. Stroje ve vlastnictví ČD byly staženy z provozu ještě před vznikem ČD Cargo, na ně už převedeny nebyly a později byly jen administrativně zrušeny. Lokomotivy řady 122 byly pro ČD Cargo nepostradatelné. Shrnutí a vyhlídky: Lokomotivy řady 123 zůstávají zatím v plném počtu ve službě a tak se s nimi na tratích se stejnosměrnou napájecí soustavou budeme stále setkávat. Ale už brzy oslaví 50 let svojí existence bez rekonstrukcí či výrazných úprav.
„Nejsou zrovna nejoblíbenější, nepatří ani k nejkrásnějším a železniční fotografové na ně nepořádají hony. Mají ale něco, co jiným strojům chybí. Výdrž.“
V souvislosti s retronátěry - historickými a korporátními nátěry - stojí za zmínku: postupný nástup jednotného designu, jehož cílem je harmonizace vzhledu, a zároveň respekt k minulosti a historii vozidel. Vliv korporátního designu na moderní prezentaci železnice je patrný ve snahách udržet retronátěry tam, kde to stojí za to z historického hlediska.
