Finální hliněná omítka je poslední, nejjemnější vrstva hliněné omítky, která se zpravidla nanáší na hrubou hliněnou omítku či na jiný vhodný podklad.
Jiným podkladem může být stavební lepidlo nebo původní vápenná/vápenocementová omítka.
Finální hliněná omítka je tedy ta část omítky, kterou máme v hotovém interiéru denně na očích.
Nejpodstatnějším rozdílem mezi finální a hrubou hliněnou omítkou je zrnitost písku.
Pro finální omítku je ideální velikost zrna písku do 2 mm.
Některé finální omítky mohou mít ještě menší zrnitost písku nebo ho nemusí obsahovat vůbec.
Množství a druh písku nám ovlivní zrnitost finální omítky.
Další, co nám může velmi ovlivnit vzhled finální vrstvy, je způsob závěrečné úpravy povrchu.
Filcovaný povrch je nejběžnější povrchová úprava hliněné omítky.
K jejímu provedení používáme různé typy molitanových hub.
Filcování provádíme nejčastěji dvakrát za mokra a jednou za sucha.
Filcování za sucha je důležitý krok.
Výrazně omezí sprašování finální hliněné omítky.
Filcovaný povrch bývá na omak hrubý a dá se snadno provádět s jakýmkoli druhem hliněných omítek.
Hlazený povrch je složitější disciplína, časově i fyzicky náročnější.
Pokud ji chcete dělat profesionálně, potřebujete různé druhy hladítek - plastové, japonské, benátské aj.
Vystačit si se dnem od jogurtu (jako hladítkem) můžete na pár metrech doma v obývacím pokoji.
U hlazených povrchů obecně platí, čím menší zrnitost materiálu, tím lépe se hladí.
Při hlazení nejlevnějších typů finálních hliněných omítek je výsledek nejistý, zdlouhavý a pracný.
Jen těžko se dá vytvořit celistvý hladký povrch.
V tomto případě je lepší sáhnout po dražších a jemnějších materiálech.
Finální vrstva bude příjemná na omak a nebude sprašovat.
Kvůli své náročnosti (dražší materiál i práce) tento finální povrch není tak častý jako filcovaný.
Barevná škála hliněných omítek
Obrovskou výhodou finálních hliněných omítek je jejich přírodní barevná škála.
Přizorená barva hliněné omítky se pohybuje v odstínech hnědé.
Hnědé jíly jsou získávány povrchovou těžbou, jsou dostupnější, snadněji zpracovatelnější, a proto levnější.
Přejeme-li si světlejší odstíny, lze jich dosáhnout přidáním hlubinných kaolinických jílů nebo přidáním přírodních pigmentů.
Pigmentace hliněných omítek se provádí buď při výrobě nebo dobarvením hotové směsi přímo na stavbě.
Při přidávání pigmentu na stavbě hrozí, že se při dalším míchání nedodrží poměr a výsledná omítka bude mít jiný odstín.
Proto všem našim zákazníkům doporučujeme vybrat si z barevné škály předpřipravených hliněných omítek.
Vzorník hliněných omítek mají zpravidla výrobci na svých stránkách nebo jsou schopni poslat malé množství pro vytvoření vzorků doma.
Osobně můžete vidět nejběžněji používané odstíny finálních hliněných omítek v našem sídle a vzorkovně zároveň, v Zelené Hoře u Vyškova, půl hodiny cesty od Brna.
Pokud si přejeme mít zajímavou dekorativní vrstvu, můžeme uvažovat o přidání organické složky - plevy, levandule, kopretiny, pazdeří a podobně.
Další možností, jak se dá obohatit finální štuková vrstva je přidání anorganické složky - rozdrcené skleněné kuličky, perleťové vsypy, barevná sklíčka a kamínky.
Než se pustíte do realizace finální hliněné omítky, je potřeba nejdříve zajistit dokončení všech předcházejících kroků a dodržení technologických postupů.
Nezapomeňte si odškrtnout tyto položky: hrubá omítka je dokončena ve všech místech a je vyzrálá; máte hotové veškeré rohy a další detaily.
Finální hliněná omítka se realizuje na vyschlý a vyzrálý podklad.
Je-li podkladem hliněná malta, její vyzrání přichází ve stejný čas jako vyschnutí.
Při vysychání se mohou objevit trhliny a praskliny.
Při vlásečnicových prasklinách není důvod je jakkoliv řešit.
Vlásečnicovité praskliny způsobuje změna objemu omítky, když ji opouští voda.
Pokud se někde objeví větší trhlina, je důležité zjistit, jestli se omítka neododělila od podkladu.
Pokud ano, je nutné toto místo opravit ještě před nanesením finální hliněné omítky.
V případě konvenčních lepidel, postupujte dle technického listu výrobce.
Před aplikací finální vrstvy, musí být podklad provedený řemeslně správně: kvalitní provedení ostění oken a dveří (špalety), modelace venkovních a vnitřních rohů, spoje různých materiálů opatřeny armovací sítkou.
Mějte na paměti, že finální vrstva, kterou natahujete, je pouze krycí - ne vyrovnávací.
Pokud máte někde větší nerovnosti (které nechcete), je potřeba je odstranit.
Boule oškrabeme pomocí škrabáku na omítku a "lavóry" vyplníme správným množstvím malty.
Celoplošně, pomocí škrabáku, odstraníme přebytečné kousky malty, které vznikly při natahování hrubé omítky.
Nezapomínáme ani na stavební připravenost ostatních řemesel: osazení parepetů, hotové obklady a dlažba, osazení zárubní, a volitelně osazení obložek, olištování dveřních podlah a schodišť.
Parapety jsou nezbytnou součástí příprav.
Samozřejmě i s jejich zapravením.
Další důležitý řemeslník je obkladač.
Pro zdárnou realizaci koupelny nebo jakékoli místnosti s tvrdou podlahou, je potřeba mít hotové obklady a dlažbu.
Doporučujeme mít hotové také osazení zárubní a obložek dveří.
U zárubní bych si troufl říct, že být musí.
Obložky jsou doporučeny.
Hotové dřevěné olištované podlahy také vítáme.
Ale pokud hotové nejsou, překážka pro aplikaci finální hliněné omítky to není.
Je důležité si uvědomit, že hliněný štuk je finální úprava.
Proto všechny nedokonalosti - spáry u obložek, u lišt, fabion u obkladu - by měla vyřešit hliněná omítka.
Po vás už nepřijde žádný malíř, který tyto drobnosti doladí a povrch sjednotí nátěrem.
Opravy a dodělávky na hliněných omítkách jsou náročná záležitost a je lepší jim předcházet.
Abych to uzavřel. Rozhodně se nepouštějte do aplikace finální hliněné omítky bez osazených parapetů.
Bez hotových obkladů se do práce raději ještě nepouštějte.
A bez ostatních kroků s rizikem, které se dá snést. Očekávejte ale práci navíc.
Přípravné práce pro finální vrstvu: Mějte k dispozici dostatek směsi stejné šarže.
To vám zajistí barevnou stálost napříč projektem.
Spotřebu směsi uvádí výrobce.
Vyplatí se nakoupit či namixovat více směsi, než bude potřeba.
Ideálně o 10 % více.
Časem získáte odhad, jakou máte spotřebu materiálu a kolik práce za den uděláte.
Transportujte materiál na jedno místo.
Například blízko zdroje vody (pokud to dává smysl).
Potřebujete následující vybavení: olepovací a zakrývací materiál, nádobu na mísení, míchadlo nebo vrtačku s "metlou" na míchání maltových směsí, minimálně dva čisté kýble, základní omítkářské nářadí, houby na filcování, hladítka, zárožák, lešení, a CHUŤ DO PRÁCE a čas.
Technologický postup pro finální hliněnou omítku: Důkladně si olepte vše, co nechcete zašpinit.
I když se hlína dobře čistí, práci navíc nechcete.
Dbejte technologického postupu na materiálu nebo se poraďte se zkušenějším.
Poklad si navlhčete.
Udržujte nářadí čisté.
Míň je někdy víc. Nesnažte se udělat všechny omítky najednou.
Není cíl "honit metry", ale vytvořit hezký povrch.
Při jedné práci se snažte udělat stěnu "od rohu do rohu".
Všechna napojení jsou vidět.
Finální filcování je dobré provést dvakrát až třikrát.
První filcování po uschnutí zapraví hrubé nerovnosti.
Druhé filcování vytvoří požadovaný povrch.
A třetí odstraní přebytečná zrníčka písku.
Doporučujeme omítku nanášet ve dvou vrstvách následujících chvíli po sobě (podle míry navlhčení).
Výsledný vzhled bude lepší.
Na co si dát pozor: Správná hustota směsi je ani hustá ani řídká, zkrátka tak akorát.
Něco mezi smetanou a pomazánkovým máslem. Asi jako hustější puding.
Kolem oken, dveří a jiných prvků si dát velmi záležet.
Při filcování zvolit správnou chvíli.
Moc brzo znamená rýhy. Moc pozdě dinu a přidávání vody.
Správná chvíle nastane, když omítka lehce vytváří sametovou strukturu, snadno se zaplňují důlky a mizí nerovnosti.
Na povrch vystupují zrníčka písku a plocha se sjednocuje.
Snažte se nanášet stejnoměrnou vrstvu co nejmenším množstvím tahů.
Nejčastější chyby v technologickém postupu: Příliš hustá směs, Příliš řídká směs, Špatně rozfilcovaný detail kolem pantů oken a dveřní části, Po uschnutí finální omítky nepřefilcováno na sucho.
Hlínu jako stavební materiál používá lidstvo již od pravěku.
V západní Evropě se v posledních letech stále více používají vnitřní hliněné omítky.
Tento trend směřující k širšímu uplatnění přírodních materiálů dorazil také k nám a tvoří alternativu tradičním omítkovým systémům.
Omítky se používají nejen při obnově historických budov, ale i v moderních interiérech novostaveb, kde příznivě ovlivňují vnitřní klima.
Velmi často se také používají do ekologických a nízkoenergetických objektů.
Určitým problémem je cena, neboť hliněné omítky jsou dvakrát dražší než běžné omítky.
Základními komponenty hliněných omítek jsou písek a jíl.
Písek má funkci plniva, jíl pojiva.
Oproti omítkám na bázi vápenných omítek mají hliněné omítky řadu výhod: velmi dobře regulují relativní vlhkost vzduchu, vysokou absorpční schopnost a konstantně udržují vlhkost v rozmezí 40 až 50 %.
Hlína odebírá vodní páru ze vzduchu v případě zvýšené vlhkosti a naopak, zvlhčuje vzduch, když je příliš suchý.
Optimální tloušťka omítky z hlediska absorpce je 4 cm.
Mají vysoký protialergický potenciál a schopnost bránit výskytu plísňových spór.
Hliněný povrch zabraňuje vzniku rušivého elektrostatického náboje v interiérech.
Má také schopnost akumulovat teplo, ze všech druhů omítek má nejvyšší povrchovou teplotu.
Neobsahuje žádné chemické ani průmyslové přísady.
Kvalitní biologická omítka je pH neutrální a je možno ji aplikovat téměř na jakýkoliv savý podklad.
Její tvarovatelnost je téměř neomezená.
Hliněné omítky jsou strukturovatelné podle použité zrnitosti a umožňují různá barevná řešení.
Májí 100% recyklovatelnost; rozmícháním již zatvrdlé omítky s vodou získáme směs pro další práce.
Jedinou nevýhodou je špatná odolnost vůči povětrnostním vlivům a nutnost skladovat je v suchých skladech.
Poměr pojiva a plniva je pečlivě vyvážen v závislosti na vlastnostech jílu.
Celý průmyslově vyráběný omítkový systém tvoří podkladní podhoz, hrubá jádrová omítka a jemná štuková vrstva.
Jádro tvoří ze 70 % písek a z 30 % hlína.
Omítka může být aplikována jako konečná povrchová úprava na téměř každý interiérový podklad.
Tloušťka omítky u dřevěného roštu je 5-7 cm, u rohoží 2-2,5 cm.
Hlavní zásadou při omítání je dostatečné provlhčení podkladu.
Povrch se upravuje dle použitého typu omítky: filcuje nebo zahlazuje.
Používají se na ni speciální hladítka.
Jiným druhem jsou omítky z kaolinitových jílů; jsou čisté, bílé, dobře pigmentují do pastelů, ale jsou měkké.
Finálně můžeme omítku opatřit vápenným nebo kaseinovým nátěrem.
Kaseinový nátěr vytváří čisté hladké plochy, oproti tomu vápenné barvy mají hloubku.
Plošné použití barev je technicky možné, ale potlačuje přírodní vzhled povrchu.
Hliněné omítky regulují relatívní vlhkost a zajišťují difúzní otevřenost, a tedy výborné mikroklima v interiéru.
Hliněné omítky jsou vhodné pro alergiky a lze je aplikovat téměř na jakýkoliv savý podklad; jejich tvarovatelnost je téměř neomezená.
Jejich vlastnosti zahrnují i 100% recyklovatelnost a možnost opětovného využití rozmíchané omítky.
Hliněná omítka je příjemná na dotek a v přírodní podobě je teplá na pohled.
Venkovní hliněné omítky nejsou vhodné kvůli degradaci vodou; použití venku vyžaduje speciální postupy a často ztrácí některé výhody.
Hliněné materiály ve venkovním prostředí bývají vystaveny vlhkosti, promáčení, mrazu a vysychání; hrubé vrstvy a ochranné vrstvy z vápna působí jako ochrana.
Venkovní tloušťka omítky by podle některých doporučení měla být minimálně 40 mm pro lepší trvanlivost.
Hliněné omítky se dnes stále více používají v interiérech a v ekologických objektech jako alternativní a zdravé řešení.
Hliněné omítky omezují vysokofrekvenční záření a pomáhají chránit dřevěné konstrukce.
Designovou variabilitu lze ještě zvýšit přidáním přírodních přísad, například bylinek či dalších organických či anorganických složek.
Hliněné omítky lze aplikovat na dřevo, cihly, beton, hlínu, slaměné stěny, sádrokarton a další savé podklady.
A poslední a neméně důležitá vlastnost? Hliněné omítky jsou prostě pěkné, výborně, přirozeně vypadají.