Anhydritové či betonové podlahy se používají jako podklad pod nášlapnou vrstvu, kterou je plovoucí podlaha, vinyl, dlažba či například linoleum. A především se obě varianty materiálu užívají jako ideální krycí vrstva podlahového topení. Při rozhodování, který z materiálů vyberete právě pro vaši nemovitost, je vhodné promyslet nároky a kritéria. Jeho základem je síran vápenatý, ke kterému se přidává písek, voda a další příměsi. Hodí se do všech provozů, včetně exteriérů a míst, kde je stále vlhko - navíc snese i větší zatížení.
Je nutné použít nivelační vrstvu pod tenkovrstvé krytiny. Při souvislosti s podlahovým topením nás zajímá především tepelná vodivost a pevnost zvoleného materiálu. Podle známých výzkumů jsou tyto hodnoty při použití topných fólií u obou materiálů téměř srovnatelné. Výběr se tedy na spotřebě elektrické energie neprojeví. Velmi rozšířenou chybou bývá předčasné zatěžování čerstvě vylitých podlah. Beton i anhydrit lze zatěžovat zhruba po 28 dnech od zalití, po 3 dnech je vrstva pochozí, je tedy možné se po ní pohybovat a provádět ostatní práce. Vysušovat lze pouze klasickým větráním, ne pomocí odvlhčovačů.
Setkáváme se i s tvrzením, že beton schne rychleji. Sečteno a podtrženo: Oba materiály jsou pro podlahové topení vhodné, experti však spíše doporučují anhydrit, kde nejsou téměř žádné reklamace a následné drobné opravy. Anhydrit je ideální u novostaveb a suchých prostor. Beton je doporučován pouze u vlhkých prostor a některých rekonstrukcí. Pokud si přesto nejste jisti, z hlediska podlahového vytápění vám rádi poradíme my, případně experti na lité podlahy.
Náš dům je vytápěn systémem podlahového topení s plynovým kondenzačním kotlem jako zdrojem tepla a pro atmosféru jsme ještě do obývacího pokoje přidali krbová kamna na dřevo. Podlahovka je z estetického hlediska výhodnější než například radiátory, protože se vám nikde nepletou otopná tělesa, která zabírají místo, nejsou na pohled příliš hezká a velmi špatně se čistí, takže akorát víří zapadaný prach. Pravda je, že reakční doba podlahovky není tak pružná jako u radiátorů, protože než se prohřeje nebo vychladne vrstva betonu nebo anhydritu, ve kterých jsou hadice topení zalité, tak to trochu trvá.
Nízkoteplotní systémy jsou přípravou pro budoucí dobu, kdy se pravděpodobně vyplatí investovat do účinného tepelného čerpadla nebo do slunečních kolektorů. Na návrh podlahového topení nepotřebujete extra složité výpočty. Zhotovitelé většinou rozmisťují hadice v rozestupu 150-200 mm v běžných místnostech a v koupelnách pak ve 100 mm rozestupech. Na trhu je na výběr z několika druhů trubek (hadic), které se vzájemně liší svojí konstrukcí, výztužnou vrstvou a materiálem matrice. Průřez je kolem 2 cm a tloušťka stěny asi 2 mm. Hadice se musí k podkladu kotvit, aby při aplikaci roznášecí (akumulační) vrstvy podlahy nevyplavaly a udržely si své rozteče.
Jednou možností je přímo na tepelněizolační (zvukověizolační) vrstvu podlahy rozložit separační anebo reflexní folii, která navíc napomáhá navracet radiační teplo zpět do akumulační vrstvy. Pozor je třeba dát na používání reflexních folií v případě anhydritu, který může chemicky reagovat s kovovou složkou folie a zničit ji (folie musí být pro použití v anhydritu určena). Folie se musí přelepovat ve spojích a po obvodě vodotěsně napojit na stěny dilatační folií z mirelonu, aby pod izolant neprotekl materiál roznášecí vrstvy podlahy a topení „nevyplavalo“. Druhou možností je systém tenkých polystyrenových desek s předlisovaným rastrem výstupků, mezi které se hadice vtlačují. Desky vypadají jako podrážka kopačky. Tyto desky mají vetšinou rozměr 0,5 x 1,0 m a jsou po obvodě opatřeny zámky, které zajišťují vzájemně těsný spoj. Všechny místnosti se v prazích otvorů dilatovaly a trubky se v těchto místech opatřily plastovou chráničkou.
Na roznášecí vrstvu můžete použít betonovou mazaninu. Nevýhodou je její velká aplikační tloušťka a tím i větší zatížení nosných konstrukcí, více hmoty k prohřívání, nutnost provádění vyztužení armaturou pro eliminaci smršťovacích trhlin v potěru, značná pórovitost betonu, která více prodlužuje dobu prohřívání podlahovky. Pro snížení pórovitosti se používají plastifikátory, její hodnoty jsou i tak v porovnání s pórovitostí samonivelačních potěrů horší. Čas nutný pro vytvoření betonové podlahy je podletně delší a tento způsob vyžaduje použití techniky, kterou běžně k dispozici asi nemáte (vibrátory, hladičky).
Samonivelační hmoty mají vlastnost „samo se vyrovnání“, čehož je dosaženo velmi vysokou tekutostí. Jsou řídké asi jako jogurt a na rozdíl od betonu, který se sype, tečou. Směs je řídká pro velmi vysoký podíl vody a plastifikátorů. Hutnění a vyrovnání povrchu se provádí rozkmitáním hladiny vylitého materiálu rádlem, při čemž se uvolňují obsažené bublinky a povrch se srovnává do vodorovna. U samonivelačních potěrů se běžně dosahuje rovinnosti 2 mm / 2 m, což je hodnota pro omítky.
Výhoda samonivelačního potěru je menší aplikační tloušťka (při použití potěru na podlahové vytápění je to min. 35 mm nad horní hranu otopné hadice), s tím je spojené menší zatížení nosných konstrukcí a méně spotřebované hmoty, která se musí prohřívat (kratší reakční doba), dále nižší pórovitost potěru, kvůli nižšímu smrštění absence vyztužování potěru (kyselé anhydrity se ani kovovou výztuží vyztužovat nemohou) a možnost provádění větších dilatačních úseků. Obrovskou výhodou je snadnost provádění a čas, za který se materiál vylije a podlaha srovná.
V zásadě existují dva druhy samonivelačního potěru, které se vzájemně liší použitým pojivem. Jak bylo řečeno, směs obsahuje obrovské množství vody. Běžné betony by při takové konzistenci neměly žádné pevnosti, protože by se rozdružilo plnivo. Vlivem vysoké pórovitosti by navíc při smršťování materiál zcela rozpraskal. Pokud jako pojivo použijete anhydrit (bezvodá forma sádry), můžete použít mnohem více záměsové vody.
Část vody je využita při hydrataci pojiva během tuhnutí a tvrdnutí, zbylá voda se však musí z anhydritu co nejúčinněji odstranit. Dlouhodobým působením vody a to i té přebytečné záměsové sádra ztrácí svoji pevnost. Pochozí je anhydrit již druhý den po vylití. Své pevnosti 20 - 30 MPa dosahuje asi po pěti dnech zrání a následně se musí velmi intenzivně větrat prostory a voda z hmoty vysoušet, aby se všechna odstranila. Pomůže i postupné zatápění a zahřívání desky podle výrobcem předepsané náběhové křivky, které vysoušení urychlí. Obsažená voda se s ohledem na klimatické podmínky vyvětrá při tloušťce 6 cm asi za osm týdnů (při vytápění podstatně dříve).
Betonu se nechává 28 dní na smrštění, ale není tak citlivý na zbytkovou vlhkost. S ohledem na použitou nášlapnou vrstvu musí být vlhkost potěru cca 0,5 - 1,0 % hmotnosti, což je prakticky suchý materiál. Anhydrit je dodáván buď v mixu jako beton a dopravován čerpadlem, výhodou je cena za jednotku objemu materiálu. Nevýhodou je nutná rezerva materiálu, který buď vylijete do rygolu nebo necháte odvézt a likvidovat, přebytek každopádně zaplatíte.
Další možností je nechat si materiál dovézt v sile v suchém stavu. Pod silem je čerpadlo, ve které se směs smíchá s vodou a dopravuje se na místo lití hadicemi do vzdálenosti až 100 m s převýšením do 30 m, což na rodinný dům bohatě stačí i při horších dopravních podmínkách nebo při svažitém terénu. Nevýhodou je dražší jednotka materiálu, platíte však pouze to, co skutečně spotřebujete. Nutností je posílení jištění (na 32C jistič), protože náběhy čerpadla jsou až 100 A.
Na trhu je k dostání i cementový samonivelační potěr, kde je drahé sádrové pojivo nahrazeno levnějším cementem a velkým množstvím plastifikátorů a přísad omezující smrštění. S tímto materiálem nemám osobní zkušenosti, údajně funguje pouze na menší plochy. Hmota samonivelačního potěru vám nesmí zatéct pod izolant, jinak celý systém vyplave a musíte desky narychlo šprajcovat klacky nebo tyčemi do podhledu. Anhydrit ze sila běžně vyjde asi na 2 500 Kč/tunu bez DPH včetně dopravy, což při tloušťce 6 cm bylo 200 m² × 0,06 m × 1,8 t/m³ × 2500 Kč/t × 1,21 = 65 500 Kč vč. DPH.
Pokud jste se rozhodli pro instalaci podlahového vytápění svépomocí, rozhodujícím faktorem bude patrně cena za montáž. Teplovodní podlahové topení se využívá jako nízkoteplotní topený systém pro celý dům/byt v případě novostavby i rekonstrukce. Elektrické podlahové topení se většinou využívá do koupelen, WC, obecně tedy do menších místností.
Vhodné řízení izolace a tloušťky je zásadní. Správná izolace snižuje celkové provozní náklady za topení. U podlahového topení je izolace prakticky jeho součástí, i přesto odborníci doporučují použít také přídavnou izolaci. U izolace myslete také na její tloušťku - příliš tenká bude snižovat účinnost topení. U podlahového topení je ideální tloušťka izolační desky 30-50 mm a nahoru patří alespoň 50 mm betonu.
Jak navrhnout podlahové topení, aby vše fungovalo a náklady na provoz byly minimální? Izolace - obvykle ji tvoří desky z polystyrenu. Litá podlaha- poslední fáze. Podlahová krytina- instalace samotné podlahové krytiny. Důležitý je výběr krytiny s nízkým tepelným odporem. Nejlepší vlastnosti má dlažba, která ale může být pro někoho moc tvrdá. Další možností je vinylová podlaha, například vinylové dílce.
Po instalaci je nutné správně nastavit chod topného systému a regulaci. Na těle vratné vody jsou osazeny termostatické ventilové vložky, které slouží k uzavření jednotlivých smyček vytápění. Ruční hlavice lze demontovat a nahradit termoelektrickými pohony. Vlhkost cementového potěru nesmí před instalací samotné podlahy překročit 1,8 %. Při instalaci na podlahové topení musí být topný systém vypnut 48 hodin před a 48 hodin po instalaci podlahové krytiny. Následně se doporučuje pozvolné denní natápění po 5 °C pro dosažení teploty, která nesmí překročit maximální výši určenou výrobcem pro konkrétní typ podlahy.
Podlahovou krytinu nemusíte před samotnou instalací na podlahové topení nijak speciálně ošetřit, důležitý je výběr materiálu s dobrou tepelnou vodivostí. Důležité je, aby podklad pro instalaci byl rovný, čistý a suchý. Dilatační pás instalujte po celém obvodu každé místnosti s podlahovým teplovodním topením, aby nedocházelo k praskání podlahy. TIP: Obvodový dilatační pás zabraňuje praskání a poškozování potěrové desky.
| Charakteristika | Betonový potěr | Anhydritový potěr |
|---|---|---|
| Smrštění | vyšší (~0,3-0,4 %) | nižší (~0,1 %) |
| Minimální výška nad trubkami | 45-65 mm | 35 mm |
| Vysoušení | delší (cca 28 dní) | dřívější (cca 7 dní) |
| Náklady na m³ | nižší cena běžně | vyšší jednotková cena (často) |
Repozice: Vlhkost potěru a postupy schnutí se mohou lišit v závislosti na klimatických podmínkách a typu krytiny. U anhydritu je důležité zajistit dostatečnou ventilaci a řízené sušení, aby nedošlo k ztrátám pevnosti. Při výběru podlahy na podlahové topení volte materiály s nízkým tepelným odporem a s jasnou kompatibilitou s daným potěrem. Pokud máte pochybnosti, obraťte se na odborníky na lité podlahy a podlahové topení.
Po dokončení instalace a při výběru krytiny sledujte vlhkost potěru. Dodavatel podlahy obvykle měří vlhkost potěru a poté doporučuje postup pro finální krytinu. Moderní podlahová topení umožňují nízkoteplotní provoz a často bývá výhodnou volbou pro novostavby i rekonstrukce kvůli efektivní tepelné vodivosti a komfortu při ohřevu podlahy.