Album bylo nahráno a mícháno ve více studiích - mimo toho v novozélandském Aucklandu se točilo i ve studiích v Austrálii, USA a znovu i ve Velké Británii.
A i když na desce nenajdeme jednotící sound a žánr, jednotlivé žánrové výkyvy nekopírují různá natáčecí místa, producenti odvedli svou práci skvěle.
Během prvních tónů přepadne člověka skepse: vše, co je zde slyšet, už tu minimálně jednou bylo, naposledy na Rockfieldu, částečně i na předchozích albech.
Tuto obavu podporuje i text úvodní Není nám do pláče, který je v podstatě složen z názvů a parafrází textů minulých kapelních hitů a ze kterého kýčovitá nostalgie kape jak zcukernatělý med.
AUDIO: Chinaski už nenapíšou další Punčocháče, přesto nepláčou.
Trojka Já nebo ty zase řeší partnerské soužití (jistý posun je nicméně v tom, že zatímco dříve se zpívalo, že Bůh je žena, zde už je žena jen vinna).
Kromě písní, které by klidně mohly být na Rockfieldu, je zde další skupina: pohodové písně tu s nádechem bigbítu, tu lehce hozené do funku jako připomínky dřevních let kapely.
Patří sem třeba Venku je na nule s pompézním zvukem, jehož lehkou kýčovitost podtrhuje angažmá smyčcového kvintetu.
Propan s butanem mile překvapí houpavým groovem v rytmice a garážovým zvukem, text se ale opět podobá jako vejce vejci Až nebudu (=až se stanou nějaké věci, zjistíme, že prostě patříme k sobě a už tak zůstaneme).
Na podobné rockovo-funkové vlně se veze i Řítím se do pekla s vyvrženecky laděným textem.
Pamatujte na má slova zase nabídne pohodovou rádiovku, jakou byl svého času Tabáček a Malátnému se zde podařilo zpívat o lásce a milostných úletech překvapivě výstižně, vtipně a bez zbytečného patosu.
Kromě písní, které už jsme párkrát slyšeli s trochu jiným textem a jinými akordy a těch, které sice tak okatě nekopírují předchozí úspěšné hity, ale ani nenabízejí nic závratně nového, je zde totiž ještě několik tracků, které si zaslouží větší pozornost.
První z nich je Tamaryšek, jednoduchá písnička s hezkým lyrickým textem plným květin a keřů, která se se svou rockovou bezprostředností a poetikou blíží do vod, kde je třeba Vypsaná Fixa.
Další v řadě je Hoří Hollywood s folkovým nádechem, song složil Ivan Tásler a otextoval Michal Horáček.
Chinaski jako kapela i Malátný jako zpěvák se zde představují v neobvyklé poloze, se kterou se ale více než zdařile popasují.
Konečně poslední z nich je Záhada, které kraluje oldschoolový hardrockový riff a v podobném duchu se nesou i sborové zpěvy.
Leitmotivem je carpe diem - zde uvěřitelné daleko více než v Řítím se do pekla.
Bonbónkem je pak dechovková verze Kapely - v podobné úpravě hráli Chinaski na svém narozeninovém koncertě 1.signální s Městskou hudbou Františka Kocha Kolín a bylo to úchvatné - a je jen dobře, že se něco podobného objevilo i ve studiové verzi.
Nová deska je zvukově i z tvůrčí stránky méně kompaktní než Rockfield a je vůči němu v nevýhodné pozici - Rockfield totiž bezpochyby byl výjimečným albem.
Jestli je baví skládat rádiové hity jak přes kopírák, je vše v pořádku - platí, že každému, co jeho jest.
Přesto je to málo z druhé tváře Chinaski, která je patrná zejména ve třetí části alba, rozhodně mnohem zajímavější a zasloužilo by si daleko více prostoru.
Málem jim ale nestačil celý svět, aby ho měli kde natočit.
Jestli se to odrazilo i na celkovém výsledku nahrávky, si můžete přečíst v naší recenzi.
Je to zvláštní kapela.
Snad od žádné jiné nezní víc nových singlů v rádiích než od nich.
Fanoušci se šikují v dlouhých řadách před vstupy na každý z jejich koncertů a Chinaski letos najeli na model těch největších formací u nás - celý rok nekoncertují, aby se mohli soustředit na monstrózní podzimní halové turné, kde budou nové album prezentovat.
To ale těžko Michala Malátného a spol. budí ze spaní.
Už na minulém albu si osvojili spolupráci se stále dynamičtěji se rozvíjejícím vydavatelstvím BrainZone a hlavně jeho šéfem Ladislavem Vajdičkou.
Díky němu, jeho kontaktům a financím se rozhodli nové album natočit ve světě.
Zvolili čtyři nahrávací studia: na Novém Zélandu, v Austrálii, USA a v Londýně.
Jako producenta si znovu vybrali už osvědčeného Grega Havera, u dvou skladeb si vzal dohled na starost Stefan Skarbek a "Venku je na nule" si ošéfoval Alex Davies.
Člověka hned napadne, že deska musí znít roztříštěně, co člověk, to názor, jeden producent bude chtít takový zvuk, jiný zase makový.
Ale není to pravda.
Naopak i při několikátém poslechu si všimnete, jak je album celistvé.
Na jednu stranu z něj nevykukuje žádný jasný hit na první poslech (i pilotní singl Není nám do pláče zní celkem jalově), na druhou stranu tu není ani žádný vyložený propadák.
Kapela se spolu s producenty zřejmě rozhodla natočit tvrdší desku, syrovější materiál.
Je zde kladen důraz na hutný spodek, energii, kterou si Otakar Petřina alias Marpo nosí s sebou z Troublegangu, musí v pomalejších a jemnějších písních hodně krotit.
Akustické kytary šly na této nahrávce někam hodně daleko do kouta a široko daleko je z nahrávky cítit ohromná valící se energie ("Propan s butanem").
Tu pročísnou ve "Venku je na nule" skvělé smyčce, výborné sbory v nejjednodušeji napsané písni z alba "Adieu", v "Řítím se do pekla" nebo v "Záhadě".
Dechy už mají Chinaski dneska tak vycizelované, že si je Greg Haver žádá i do jiných nahrávek, na kterých pracuje.
A samozřejmě - něžnější pohlaví se nemusí bát - nechybí ani klasické ploužáky typu "Naposled".
Jelikož hodnotíme limitovanou verzi nahrávky, nesmíme zapomenout na bonus, který k ní patří.
Stošedesátistránková knížka s pevnou vazbou, do které je vloženo CD, obsahuje kompletní historii nahrávání alba, příběhy jednotlivých písniček, díky kterým, když se začtete, spoustu věcí pochopíte.
Najednou se při troše empatie dokážete vcítit do kůže autora, který písničku psal, pochopíte mnohé, dostanete odpovědi prakticky na všechny otázky, proč ta která skladba zní zrovna takto a co znamenají různé skryté příběhy v textech.
Dozvíte se o střetnutí s dávnou přítelkyní po mnoha letech, nechybí ani vyznání k neznámější rokenrolové kapela světa AC/DC (včetně písně s příznačným názvem "Řítím se do pekla") ani textové pojítko s Katapultem ve zmiňované písni "Propan s butanem" ("Až se jednou bude psát rok tři tisíce šest, až dálnicí zeměkouli opředem").
Nechybí ani mraky parádních fotek a samozřejmě texty.
Drobná vada by se dala najít v tom, že příběhy jednotlivých písní nekorespondují se seřazením na CD, takže je třeba neustále listovat tam a zpátky.
Možná to ale byl záměr a písně jsou zde seřazeny v takovém pořadí, jak skutečně vznikaly.
Na zmiňovaný Katapult si Chinaski vzpomněli i v písni "Kapela" na předcházející desce.
Ta zde má pokračování, ale je ji třeba brát jako fórek, protože je zahraná dechovkovým stylem na tři doby jako valčík a se zkráceným textem.
Desku jako takovou lze brát určitě s kladným pohledem, rockovější zvuk Chinaski sluší.
Jen ten jasný hit nebo výrazný slogan typu "já vůl, já blázen" z pecky "Každý ráno" trochu chybí.
A kdo si nestihl koupit limitovanou edici s krásnou knížkou za prakticky stejnou cenu, jako stojí dnešní nové CD domácího interpreta (cca 350 Kč), může litovat.
Fanoušci se tentokrát tolik nenačekali, nové album Chinaski vyšlo po třech letech od desky Rockfield.
I tentokrát se z velké části o produkci postaral osvědčený Greg Haver, a tak vzniklo už v pořadí desáté album kapely Chinaski, které dostalo název po pilotní písni - Není nám do pláče.
Nahrávka vznikala hned v několika nahrávacích studiích napříč světem, nahrávání v České republice a na Slovensku se úspěšně vyhnuli.
Kraťoučké intro otevírá celou desku a hned na to se rozezní pilotní Není nám do pláče, kde si kapela místy i ironicky dělá srandu sama ze sebe.
Ostatně, přesně to můžete už několik týdnů slyšet v éteru snad všech našich populárních rádiových stanic.
Hned v druhém pořadí se Michal Malátný v písni Potkal jsem Tě po letech vrací k tématu nenaplněného, a ne úplně z jeho strany vyšumělého, mileneckého vztahu.
Následující Já nebo Ty poněkud zvolní a ve stejném duchu se nese i Tamaryšek.
Hodně energická s tvrdším nádechem, než jsme u Chinaski zvyklí, je nahrávka Propan s butanem, kde si navíc kapela bere na paškál Katapult a jejich Až.
Mezi další příjemné poslechové chvíle patří i Adieu s výborným podkresem piána.
Album ukončuje Kapela z Aucklandu.
Ta vesele uzavírá celou stopáž a posluchač přichází do nálady, která ho potká na vesnické tancovačce.
Rozhodně se nejedná o totální průšvih a celá deska je naopak velmi dobře poslouchatelná.
Nachází se na ní propracované melodie, místy naprosto dokonalá souhra všech hudebních nástrojů.
Chinaski si pěkně pohrávají v textech i s českým jazykem, občas jsou však některé úryvky až příliš plytké - hodné začínajícím kapelám.
Rozhodně se ale musí vyzdvihnout, že místy přitvrdili, a to nejen v kytarových linkách.
Vlastně jim to tak dost sluší.
Propan s butanem by se rozhodně mohla stát dalším rádiovým hitem.
Jiný tam ale bohužel nenajdete.
Jestli se ale s tímto počinem vrátí jejich nové zlaté časy? To asi jen těžko, jak oni sami zpívají - nanapíšou znovu Tabáček.
Jedna z nejúspěšnějších českých skupin Chinaski vydává nové album Není nám do pláče.
Produkce se opět ujal Greg Haver, který stojí i za mimořádně úspěšnou poslední nahrávkou Rockfield.
Ta kapele přinesla tři velké rádiové hity a řadu ocenění, včetně Anděla za Skupinu roku.
Muzikanti s Haverem od loňského roku trávili čas nahráváním a skládáním v Austrálii, Velké Británii a Novém Zélandu.
Tentokrát do týmu přibrali i dalšího producenta Stefana Skarbeka, za kterým se vydali na podzim nahrávat do kalifornské pouště.
