Zelené střechy, ať už ty skromnější extenzivní, nebo bohaté intenzivní, jsou dnes velkým hitem. Nejenže skvěle vypadají, ale mají i spoustu ekologických plusů: zadržují dešťovou vodu, ochlazují okolí, lákají hmyz a ptáky, čistí vzduch a tlumí hluk. Aby ale všechny tyhle výhody mohly naplno fungovat a střecha nám dělala radost dlouhá léta, je potřeba vědět, jaké trable ji můžou potkat a jak jim předejít. Zelená střecha totiž není jen tak nějaká obyčejná střecha. Je to docela složitý systém, a pokud se něco podcení při návrhu, stavbě nebo následné péči, můžou se objevit problémy.
Atika střechy je klíčovým konstrukčním prvkem plochých střech, který ovlivňuje nejen estetiku, ale především funkčnost střechy. Správné ukončení fólie, napojení žlabu, odolnost vůči vztlaku větru a precizní detaily oplechování jsou nezbytné pro dlouhou životnost a bezproblémový provoz střechy.
Úvod do problematiky atiky u ploché střechy
Atika je svislý konstrukční prvek, který zakončuje okraj ploché střechy. Její hlavní funkcí je zadržení vody, ochrana proti větru a zajištění estetického zakončení střechy. V moderním stavebnictví se atika stává nejen funkčním, ale i architektonickým prvkem. Správné provedení atiky je zásadní pro ukončení fólie, napojení na žlabový systém a ochranu před vztlakem větru. Atika je část fasády zvýšená nad úroveň krytiny ploché střechy. Tedy jakási zídka po obvodu ploché střechy. Zabraňuje stékání srážkové vody ze střechy na fasádu. V minulosti mohla mít i protipožární účel (na šikmých střechách).
Výška atiky a její konstrukční význam
Výška atiky je určena několika faktory, mezi které patří typ hydroizolační vrstvy (např. PVC fólie, asfaltové pásy), požadavek na bezpečné ukončení fólie, potřeba ochrany proti větru a mechanickému poškození a estetické požadavky architekta. Minimální doporučená výška atiky nad úrovní střešní krytiny je 150 mm. V oblastech s vyšším zatížením větrem nebo při použití mechanicky kotvené fólie se doporučuje výška alespoň 250 mm. Tato výška umožňuje bezpečné ukončení fólie a její mechanické uchycení bez rizika zatékání. Projektantka tlačí klasickou cestu s atikou s tím, že prý je nutné mít atiku vysokou 15 cm nad povrch zelené střechy. Mně se ale nelíbí udělat plochou střechu jako (pohledově) „bazének“ se zelení uvnitř. Chtěl bych, aby při pohybu po zelené střeše příliš vizuálně nevnímal okraj/ohraničení zelené střechy, což si u tohoto atikového řešení moc neumím představit, navíc pokud má být atika vystupovat nad plochu zelené střechy o min. 15 cm.
Odvody vody a napojení žlabu
Správné odvodnění střechy je klíčové pro její dlouhou životnost. Atika může být navržena se dvěma základními způsoby odvodnění: vnitřní odvodnění - voda je odváděna přes vpusti uvnitř střešní konstrukce; vnější odvodnění - voda je odváděna přes atikové žlaby nebo přepadové žlaby. Napojení žlabu na atiku musí být provedeno s maximální pečlivostí. Klíčové je správné napojení hydroizolační fólie na žlabové těleso, ochrana proti zatékání pomocí oplechování a těsnicích prvků a dimenzování žlabu podle plochy střechy a intenzity srážek. V následující tabulce uvádíme orientační dimenze žlabu podle plochy střechy: Plocha střechy (m²) Minimální šířka žlabu (mm) do 50 100 50-100 150 100-200 200 nad 200 250+
Nejčastější problémy u extenzivních střech souvisejí s vegetací, která musí zvládat drsné podmínky. Pokud se vyberou kytky, které nezvládají drsné podmínky na střeše - sucho, vítr, pražící slunce - tak prostě zajdou. Důležité je také, aby se rostliny dobře zakořenily, což chce ze začátku dostatek vláhy, zvlášť když se používají jen řízky rozchodníků. A i když jsou to suchomilné druhy, nesnášejí trvalé přemokření, které může nastat při špatném odvodnění - pak jim uhnijí kořeny. Problémy můžou nastat i se substrátem. Pokud je ho málo nebo má špatné složení, bude rychle vysychat. Naopak, u nově založených střech nebo na větrných místech hrozí jeho eroze. Nikdy bychom neměli používat obyčejnou zahradní zeminu; střešní substrát musí být lehký, stabilní, dobře držet vodu, ale zároveň propouštět přebytečnou vláhu a nesmí obsahovat semena plevelů. Pokud je substrátu málo, kytky nemají kde kořenit a nemají dost vody a živin. Také odvodnění může zlobit. Když se ucpe drenážní vrstva jemnými částicemi ze substrátu, voda nemá kudy odtékat. To vede k přemokření, zbytečnému zatížení střechy a riziku zatékání. A pak je tu ten mýtus o „bezúdržbovosti“. I extenzivní střecha potřebuje aspoň minimální péči - ideálně dvakrát ročně kontrolu, odstranění plevelů a náletů, kontrolu odtoků a případně doplnění substrátu nebo přihnojení. Když se na to úplně vykašleme, střecha postupně ztratí svou krásu i ekologickou funkci.
Co bojují intenzivní střechy?
Intenzivní zelené střechy, ty naše střešní zahrady, čelí trochu jiným výzvám. Jejich velká váha, zvlášť když jsou plné vody, může být problém pro nosnou konstrukci budovy. Pokud není střecha správně navržená, může se začít prohýbat, praskat, nebo v nejhorším případě i zřídit. Proto je před stavbou takové střechy absolutně nutný posudek statika. Dalším strašákem je prorůstání kořenů, hlavně od keřů a stromů, skrz hydroizolaci. Ta musí být proto speciálně certifikovaná jako odolná proti kořenům. Pokud selže, následky jsou vážné - zatékání, poškození izolace, koroze konstrukce a drahé opravy, které si často vyžádají rozebrání celé zelené střechy. Většina intenzivních střech potřebuje pravidelnou závlahu. Pokud selže zavlažovací systém - ucpou se trysky, objeví se netěsnosti, porouchá se čerpadlo nebo řídící jednotka - rostliny to rychle pocítí. Nedostatek vody vede k usychání, přebytek zase k přemokření a plýtvání. A protože na intenzivních střechách roste pestřejší směsice rostlin, mohou být i náchylnější k různým chorobám a škůdcům. Použití chemie by ale mělo být až tou poslední možností, hlavně kvůli odtoku vody ze střechy. U těchto střech je vidět, jak moc je všechno propojené - funkční technika a pečlivá údržba jsou pro zdraví rostlin naprosto klíčové.
Problémy, které můžou potkat oba typy střech
Některé potíže si nevybírají a můžou se objevit jak u extenzivních, tak u intenzivních zelených střech. Jedním z nejčastějších je ucpání odvodňovacích prvků - vpustí, žlabů nebo i samotné drenážní vrstvy. Nahromadí se v nich listí, odumřelé rostliny, splavený substrát, nebo tam dokonce prorostou kořeny. Výsledek? Voda neodtéká, substrát je pořád mokrý, což nesvědčí většině rostlin, a zbytečně se zatěžuje konstrukce střechy. Dalším rizikem je mechanické poškození jednotlivých vrstev střechy. Může k němu dojít třeba při neopatrném pohybu po střeše, pádem nějakého předmětu, nebo při neodborné instalaci solárních panelů či antén. Nejhorší je samozřejmě proražení hydroizolace, které vede k zatékání. A pak jsou tu chyby, které vzniknou už při samotné stavbě střechy - špatné napojení hydroizolace na detaily jako atiky nebo komíny, nedostatečné přesahy pásů izolace, nebo její poškození při manipulaci. Tyto chyby se často projeví až po čase a jejich náprava bývá složitá. Právě detaily a napojení jsou nejkritičtější místa, kde vzniká většina netěsností.
Konstrukce atiky u dřevostaveb
Atika plochých střech staveb na bázi dřeva se může zdát jako složitý konstrukční problém. Není to však úplně pravda. Díky přehlednému postupu, jak se dá atika jednoduše vyrobit a ještě snadněji osadit na stavbě, to teď zvládne i běžný stavebník, který si dokončovací práce na hrubé stavbě řeší svépomocí. Pro výrobu i montáž atik postačí mít základní výkresovou dokumentaci, potřebný materiál, nářadí a trochu šikovnosti v rukou. Atiky jsou konstrukce, které ohraničují po obvodu plochou střechu staveb. Na první pohled se může zdát, že jde o vyvýšené obvodové stěny nad úrovní stropní konstrukce. Ve většině případů se však jedná o samostatné atikové stěny, jež nejsou nikterak vysoké. Jejich hlavním úkolem je zamezit stékání vody, které je zapříčinováno venkovními vlivy počasí (déšť, tající sníh), z ploché střechy na obvodové stěny budovy. Atiky mohou mít různé výškové stupně a vždy záleží na celkové koncepci tvaru řešené budovy. Pokud máte dřevostavbu s plochou střechou a chcete ušetřit peníze za některé prvky stavby, pak jsou atiky tou správnou volbou.
V praxi to znamená, že zhotovitelská firma namontuje stěny a stropní nosníky, položí záklop v podobě desek na bázi dřeva, a tím vytvoří podklad budoucí skladby ploché střechy. Budete k tomu potřebovat stavební řezivo, pilu, aku vrtačku, vruty do dřeva, metr a tesařskou tužku. Dřevěné hranoly mohou mít jeden formát a je možné z nich krátit řezivo jak na spodní a horní pásnice atiky, tak na její sloupky. Jednotlivé prvky se k sobě připevňují vruty do dřeva podle výkresové dokumentace. Následně se tato dřevěná konstrukce atiky jednostranně opláští deskou na bázi dřeva (např. OSB deskou). Takto se opláští venkovní strana atikové konstrukce, přičemž tloušťka desky je totožná s deskou, kterou je opláštěna obvodová stěna stavby. To kvůli rovinnosti podkladu pod budoucí fasádu. Na spodní straně atiky se udělá přesah opláštění přibližně 30-40 mm. Tento přesah slouží jako tzv. okapní hrana. Na záklop stropní konstrukce vynoste všechny atikové stěny. Pakliže se atiky vyrobí v kratších délkách, bude se s nimi lépe manipulovat. Po osazení atikové stěny na stropní konstrukci ukotvíme atiku vruty do stropního nosníku a také připevníme jednotlivé dílce atik k sobě. Průměr a délku vrutů opět určuje projektant. Do dutiny atiky vložíme tepelnou izolaci. Ideální je zvolit například polystyren EPS. Výšku izolace je vhodné uvažovat alespoň v rozmezí 200-250 mm. Následuje opláštění atiky z vnitřní strany, aby byla tepelná izolace skryta. Opláštění také umístíme na horní plochu atiky s přesahem na exteriérovou stranu. Tento přesah slouží pro doraz kontaktní fasády z EPS. Opláštění je nutné doplnit také po obvodu stropní konstrukce. Jednotlivé desky opláštění se přikotví k podkladové dřevěné konstrukci pomocí hřebíků. Rozměry spojovacího materiálu a vzdálenosti, po jaké se hřebíky budou kotvit, rozhodne projektant výkresové dokumentace. Po opláštění vnější a vnitřní strany je hrubá konstrukce atik připravena pro další navazující práce na stavbě, jimiž jsou v tomto případě provedení zateplené fasády, zhotovení ploché střechy a dozateplení stropní konstrukce po jejím obvodu. Správným zateplením atikové konstrukce dosáhneme zateplení i v místech, kde máme větší podíl dřevěných prvků v konstrukci (např. dřevěné sloupy, trámy). Každá atiková stěna je u většiny dřevostaveb individuální záležitostí.
Střecha je nejsložitější konstrukcí obálky budovy. Musí zastávat mnoho funkcí jako ochrana proti dešti a sněhu, tepelně-izolační funkci. Zároveň je vystavena největším náporům větru a teplotním rozdílům a UV záření. Přitom požadujeme, aby skrze ni vedlo množství prostupů pro výlezy, střešní světlíky, potrubí, antény a podobně. Její návrh i provedení musí být proto nadmíru pečlivé. Dovolte nejprve drobné lingvistické okénko. My Češi chápeme slovo „detail“ jako něco drobného, malého, nepodstatného. Často o něčem řekneme, že „to už je jen detail“ a pochopíme to tak, že na této věci už tolik nezáleží a netřeba ji věnovat až takovou pozornost. „Teufel sitzt im detail“ říkají Němci, tedy v překladu: Čert vězí v detailu. A u střech bychom si německé pojetí tohoto slova měli vzít k srdci. Střecha je totiž především o správné funkci detailu. Dům se nachází (dle ČSN 73 0035) ve sněhové oblasti III (z osmi stupňů), větrné oblasti dle ČSN EN 1991-1-4: 2007 II. Střechou rozumíme celý systém od vrchní krytiny až po vnitřní obklady, včetně nosných systémů a tepelných izolací. Dům má členitou plochou střechu zakončenou atikou. Jednou z konstrukcí ploché střechy je i atika. Jedná se o obvodovou vyvýšenou konstrukci po okraji ploché střechy. Běžně se atika konstruuje tak, aby měla sklon 3° do střechy a nepodepřený plech se připouští jen na okraji do 50 mm. Na této střeše měla atika sklon ven z objektu, voda tak stékala směrem k fasádě, nikoli do střešní plochy, která je odvodněná do svodů. Druhým problémem bylo, že atika a její oplechování není na tuhém podkladu. Zhotovitel střechy si nepřevzal odpovídající podklad či si jej nepřipravil, což je jeho povinnost. Pod oplechováním atiky se běžně užívá přířezu z OSB desky. Takový zde zcela chyběl. Zatahovací plech (pomocné oplechování na fasádě pod atikou) měl být až nahoru a krycí plech atiky do něj zavlíknut (systémově tyto prvky dodávají výrobci plechové krytiny např. Jedná se o vadný postup zhotovitele, protože ten buď neznal zabudovávaný prvek a jeho užitné vlastnosti nebo neznal odborný způsob zabudování. Jelikož se jednalo o dřevostavbu, došlo i k dlouhodobému zamokření dřevěných nosných konstrukcí, které byly v tom důsledku napadeny houbami. A zde se nám již začíná zdánlivě nepodstatný detail, jakým je nepodložený plech, projevovat v rozsáhlou poruchu hlavní nosné konstrukce stavby.
Střešní konstrukce spočívá v kombinaci šikmé střechy po obvodě objektu a ploché střechy nad vnitřním půdorysem. V článku se autoři zaměřují na řešení atypického detailu, který si stavební úpravy vyžádaly.1. V rámci příslušné projektové dokumentace, kterou jsme zpracovávali, byly řešeny stavební úpravy střechy stávajícího objektu. Do interiéru pod střechou docházelo dlouhodobě k opakovanému zatékání. Poslední podlaží bylo realizováno v rámci rekonstrukce objektu jako půdní vestavba v rámci nově provedené střešní konstrukce nad původním objektem. 2. Konstrukce střechy kombinovala šikmý střešní plášť tvořící celkový historizující dojem stavby a plochou střechu nad vnitřní, pohledově skrytou, plochou půdorysu objektu. Obr. Obr. Střecha byla odvodněna pomocí vnitřních gravitačních vtoků. Spádování střechy bylo podle fragmentu dochované dokumentace řešeno v rámci nosné konstrukce. Střešní plocha byla ohraničena po obvodu atikami s šikmou vnitřní plochou. Stávající hydroizolační vrstva byla provedena jako mechanicky kotvená foliová hydroizolace šedozelené barvy (pravděpodobně na bázi V-A-E). Hydroizolační folie byla v celé tloušťce homogenní, bez výztužné vložky a s kašírovaným rounem na spodním líci. Hydroizolační folie vykazovala známky poměrně velkého smrštění, které se projevilo odtržením hydroizolace z detailů atiky, zejména pak v oblasti detailu přechodu hydroizolace z plochy na atiku a rovněž povytažením střešních vtoků nad úroveň střešní plochy. Detail přechodu hydroizolační vrstvy z plochy střechy na atiku byl pravděpodobně proveden bez systémového lineárního kotvení. Na hydroizolační folii bylo patrné již v době realizace nesystémově provedené opracování detailů, které by v některých místech mohlo být případným možným místem průniku vlhkosti do střešního pláště. Ukončení hydroizolační vrstvy na navazujících stavebních konstrukcích bylo provedeno převážně pomocí foliových plechů. Šikmá střecha tvořila obvodovou část střešního pláště objektu. Šikmá střešní rovina začínala na poměrně široké okapní římse, zasahovala přibližně do 1/5 půdorysu a byla ukončena hřebenem, který vytvářel atiku ploché střechy. Stávající střešní krytina byla z betonových tašek s povrchovou úpravou hrubozrnným posypem. Hřeben byl ukončen hřebenáči s doplňkovým plastovým větracím pásem. Detail u okapní hrany byl uzavřen větracím pásem. Pod hřebenem byly umístěny doplňkové větrací tašky. Při prohlídce střešní krytiny v ploše, provedené shora z ploché střechy, nebyly zjištěny žádné zásadní závady. Krytina byla ve stavu odpovídající jejímu stáří - lokálně bylo patrné znečištění povrchu usazeninami a tvorba mechu nebo lišejníku v některých detailech. Dále bylo zjištěno, že některé hřebenáče jsou uvolněné. Některé detaily střechy, zejména pak v hřebenu a v místech napojení klempířských prvků mohly být případným zdrojem průniku vlhkosti pod krytinu, zejména při větrem hnaném dešti nebo navátém sněhu. Problémem bylo zejména oplechování úžlabí, plechy byly chybně provedeny - zde zatékalo významné množství vody. Obr. Závěry z provedených sond byly převzaty z expertního posouzení.
V rámci stavebně-technického průzkumu byla provedena sonda do skladby šikmé střechy pro ověření řešení detailů a skladby konstrukce. Vrstva parozábrany v souvrství ploché střechy byla umístěna na sádrokartonovém podhledu v interiéru. Parozábrana na podhledu byla provedena z vyztužené folie lehkého typu a vykazovala netěsnosti v přesazích i detailech (prostupy elektroinstalací) a nebyla systémově napojena na parozábranu šikmé střešní plochy. Odhalené dřevěné prvky - krokve a pozednice, byly bez známek poškození zvýšenou vlhkostí. Na odhalených prvcích byla patrná jejich impregnace a v místě provedených sond nebyly pozorovány žádné známky napadení dřevokazným hmyzem nebo houbami.
U ploché střechy byla navržena demontáž stávající fóliové hydroizolační vrstvy, tepelné izolace z pěnového polystyrenu a parotěsnicí vrstvy z PE fólie. V rámci nového střešního souvrství byla nahrazena původní tepelná izolace z pěnového polystyrenu tepelnou izolací z tuhých PIR desek. Desky tepelné izolace byly umístěny na původním trapézovém plechu, jenž se opatřil novou parotěsnicí a vzduchotěsnicí vrstvou z asfaltového pásu. U části střechy s šikmým střešním pláštěm byla navržena demontáž stávající betonové střešní krytiny a stávajícího střešního souvrství s ponecháním nosné konstrukce a sádrokartonového podhledu s roštem v interiéru. Po odkrytí se položila foliová chytrá parobrzda s proměnnou ekvivalentní difuzní tloušťkou. V rámci nového střešního souvrství byl navržen nadkrokevní systém zateplení střechy z tuhých PIR desek s integrovanou doplňkovou hydroizolační vrstvou. Na střeše byly instalovány zařízení pro potřeby operátorů. Obr. Navržené řešení zahrnovalo provedení demontáže střešní skladby ploché střechy s odstraněním celého souvrství až na nosnou konstrukci, na nosný trapézový plech.
Nepřeživší detail atiky byl řešen obdobně. Součástí hydroizolačního systému byly standardní doplňky, jako jsou montážní profily z foliového plechu, tvarovky pro rohy, kouty apod. Klempířské prvky ukončující novou hydroizolační vrstvu byly navrženy ze systémového foliového plechu. Navržené řešení zahrnovalo provedení demontáže střešní skladby šikmé střechy s odstraněním celého souvrství až na nosnou konstrukci, na krokve. Stávající minerální izolace byla demontována. Po demontáži minerální izolace se zpřístupnila stávající parozábrana, která se ponechala, ale perforovala. V rámci nové střešní skladby byl navržen nadkrokevní systém zateplení střechy z tuhých PIR desek s integrovanou doplňkovou hydroizolační vrstvou. Na střeše byly instalovány zařízení pro potřeby operátorů. Obr. Navržené řešení zahrnovalo provedení demontáže střešní skladby ploše střechy s odstraněním celého souvrství až na nosnou konstrukci, na nosný trapézový plech.
Oplechování atiky a detaily
Oplechování atiky plní nejen estetickou, ale především ochrannou funkci. Chrání horní hranu atiky před zatékáním, UV zářením a mechanickým poškozením. Mezi klíčové prvky oplechování patří krytina atiky (obvykle z titanzinku, lakovaného plechu nebo mědi), kapková hrana (zajišťuje odvod vody mimo fasádu) a podkladní pás (chrání zdivo před vlhkostí). Správné provedení oplechování zahrnuje minimální přesah oplechování přes hranu atiky - alespoň 30 mm, spádování oplechování směrem ke střeše - min. 3 % a dilatace v oplechování každých 3-4 metry. Chyby v oplechování mohou vést k zatékání, odlupování omítky nebo vzniku tepelných mostů. Jednou z podmínek, které musí atiky plnit, je to, aby voda ze zhlaví atiky nestékala na fasádu. Proto musí být zhlaví atiky vyspádováno směrem do plochy střechy.
Nevhodné je, pokud je atika ukotvena farmářskými šrouby a atiková krytina je proražena, čímž vzniká nevhodné místo, kudy může voda vnikat do střešní konstrukce. Atikové vs. bezatikové řešení ploché střechy - řeší variantu zelené střechy a klade si na mysli potenciální okapové řešení. Tady mně vadí myšlenka okapu a řešení skrytým (hranatým) okapním žlabem. Za mne by ideálním a stále určitým způsobem čistým řešením byla klasická atiková plochá střecha, která je odvodněna vpustí, nebo spíše zaatikovým žlabem. Zároveň by ale atika končila zhruba zároveň s povrchem zelené střechy.
Atika plochých střech u dřevostaveb se řeší podle postupu: demontáž/úpravy stávajícího oplechování, tepelná izolace, parotěsnicí vrstva a nové oplechování, které odpovídá nosné konstrukci a skladbě střechy. Pro montáž atiky a její kotvení existují varianty: přímé kotvení, nepřímé kotvení a lepení. Přímé kotvení je nejčastější, ale může omezovat dilataci a vést k deformaci plechu. Nepřímé kotvení je lepší, ale dražší. Lepení se používá, ale zkušenosti ukazují, že dilatace plechu na atice může způsobovat posunutí. Spojování atiky na falc, Lišty a další systémy ovlivňují estetiku a funkčnost.
Napojení a zateplení stěn opláštěných OSB deskami
Zateplování stěn s opláštěním z OSB desek, ale obecně i ostatních dřevěných podkladů, má některá svá specifika oproti ostatním podkladům. U zateplování opláštění z OSB desek se lepí tepelně izolační desky lepící hmotou speciálně určenou na nanášení právě na OSB desky a dřevěné podklady. Přímo na OSB desku není vhodné aplikovat armovací vrstvu a omítku. OSB materiál pracuje - nasákavost, roztažnost a pohyb způsobují trhliny v omítce a její odpadávání. Proto se na OSB desku lepí fasádní polystyren.
Postup zateplení: Práce začíná odstraněním původního podbití (např. palubek) až na nosnou konstrukci krovu. Na tento rošt montujeme OSB desku tl. 15 mm. Lepení fasádního EPS (2-3 cm) přímo na OSB desku pomocí lepící pěny na polystyren ZOFITHERM PROFI PU FIX. Mechanické kotvení pomocí přítlačného talířku ZOFITHERM PTI60 v kombinaci s vrutem do dřevěného podkladu. Pro napojení plochy podbití s plochou fasády použijeme Ukončovací lištu omítky LIKOV LC-L. U rozsáhlejších ploch podbití vždy vytváříme dilatační mezeru mezi podbitím a fasádní plochou. Zateplení fasády (např. EPS 160 mm) protahujeme nad oblast podbití o cca 20-30 cm, aby se napojilo na stropní izolaci a vznikl spojený tepelněizolační plášť. Následně je na takto zateplenou plochu možné aplikovat armovací vrstvu a finální omítku.
OSB desky jako podklad pod asfaltový šindel - OSB desky pod asfaltový šindel vytvářejí rovný plošný podklad. Hlavní výhodou OSB desek je plocha a rovinnost. I kvalitní kanadské šindele nebo asfaltové pásy na střechu pružně kopírují podklad. Proto se pro dokonalý estetický dojem vyplatí pečlivý přístup k výrobě dřevěného bednění. OSB desky pod asfaltový šindel jsou šikovné, protože je zaručena jejich rovinnost a desky stačí položit a sesadit. V nabídce jsou desky s drážkou/perem pro pohodlné napojení. Standardní rozměry OSB desek jsou 2500 x 1250 mm, tloušťky 12-30 mm. Tloušťka bednění by neměla být nižší než 24 mm. Tipy k pokládání zahrnují maximální rovinu nosné konstrukce a dilataci 3 mm u rovného podkladu. Doporučené vzdálenosti kotvících prvků: 150 mm po okrajích, 300 mm do sklonu 30°, 200 mm do 40°, 150 mm nad 40°. Vruty preferujeme s TORX a délka 2,5x tloušťky desky (alespoň 50 mm). Parobrzda se vytváří OSB 4PD 2500 x 625 mm a spoje se vyplňují lepidlem; spáry mají překrývat min. 625 mm výšky. Desky se spojují perem a drážkou a lepí se jednosložkovým PU lepidlem.
OSB desky jako parobrzda a napojení podbití v různých částech stěn a OK. U atik je potřeba řešit kotvení: přímé kotvení, nepřímé kotvení a lepení. Při instalaci OSB desek na atiku je důležité dodržet dilatační mezeru mezi podbitím a fasádou a zajistit rovný podklad pro finální fasádu.
Osobní poznámka a praxe
Atiky a jejich konstrukce bývájí složité. Do střechy nesmí zatéct v průběhu realizace voda ani do ní nesmí být zabudovány vlhké materiály. Také je třeba vyloučit pronikání vlhkosti do skladby střechy difúzí přes špatně provedenou parozábranu nebo prouděním nevzduchotěsnými obvodovými stěnami. Provedli jsme revizi konstrukčních detailů a nahradili OSB desky fóliovanou hladkou překližkou, která vytváří předpoklad vyšší odolnosti proti degradaci vlhnutím. Především jsme upravili detaily tak, aby i při případných pochybeních v realizaci střechy byla rizika vlhkosti co nejmenší. Došlo k přepracování polohy parozábrany a ukončení v detailech tak, aby vlhkost nemohla pronikat do dřevěných prvků.
Souhrn a doporučení
Pro koupelně i pro zahrady je důležité mít kvalitní projekt, respektovat normy a spolupracovat s odborníky. Dále je to pečlivý výběr certifikovaných a vhodných materiálů a samozřejmě odborná realizace zkušenou firmou. A po dokončení nesmíme zapomenout na pravidelnou a správnou údržbu, která zahrnuje kontrolu rostlin, odstraňování plevelů, čištění odtoků a případné hnojení či zavlažování. Pravidelné vizuální kontroly jsou základ. Pro detailnější diagnostiku se dají použít sondy na měření vlhkosti substrátu, nebo elektroimpulzní zkouška, která dokáže najít netěsnosti bez nutnosti rozebírat celou střechu. U nových hydroizolací se před zakrytím provádí i zátopová zkouška. Opravy se pak liší podle typu poruchy. Nejsložitější je oprava poškozené hydroizolace, která bývá technicky i finančně náročná. Proto je jasné, že prevence a včasné odhalení problémů se vyplatí mnohem víc než nákladné sanace. I ta nejlevnější extenzivní střecha potřebuje péči, aby se z ní nestala časovaná bomba.
