Vnitřní omítky se od těch vnějších liší v mnoha ohledech. I když plní zejména estetickou funkci, není finální vzhled jediným kritériem výběru. Dokážou ochránit zdivo před mechanickým poškozením a starají se také o regulaci vlhkosti vzduchu.
Při volbě omítky do interiéru byste ale měli rozhodovat podle jiných parametrů než u fasád. Funkce vnitřních omítek se totiž od venkovních liší v mnoha ohledech. U omítek do interiéru hraje zásadní roli vzhled: měly by být dokonale rovné a jednotné, bez viditelných přechodů, prasklin či rozdílů struktur.
Rozdíly mezi typy interiérových omítek
Kromě vzhledu je důležitá i mechanická odolnost. Vhodně zvolená omítka ochrání zdivo před poškozením a také zvýší pevnost konstrukčních prvků. Různé typy interiérových omítek se liší i tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi, prodyšností a odolností vůči vzniku plísní a hub.
Na podkladové zdivo můžete nanášet několik vrstev různých stavebních hmot, které se liší tloušťkou, strukturou a mechanickými vlastnostmi. Jádrové (hrubé) omítky zajistí vyrovnání podkladu, samy o sobě však mají velmi zrnitou strukturu a neumožňují dokonalé vyhlazení. Můžete je ale nanášet v silnější vrstvě (až 20 mm). Jádrové omítky poměrně dlouhou dobu zrají; při tloušťce 10 mm potřebují k vyzrání minimálně 10 dnů.
Pro zlepšení vzhledu doporučujeme na hrubou omítku nanést štuk, případně stěrku. K dispozici jsou i v pastovité konzistenci, například Keraštuk s obsahem kaolinu, a tak je jejich aplikace jednoduchá a bezprašná. Na rozdíl od jádrových omítek jsou tenkovrstvé (v řádu několika mm). Povrch dokonale vyrovnají, sjednotí strukturu a omezí přenos smršťovacích trhlin. Štuky jsou předurčené pro nanášení na hrubé omítky s dobrou přilnavostí.
Vlastnosti interiérových omítek přímo souvisí s obsahem použitého materiálu. Omítky ze směsi vápna a cementu jsou dostupné v různých velikostech zrna (hrubé i jemné). Jsou cenově dostupné a díky příměsi cementu si poradí s vyšší vlhkostí, proto se používají i pro omítky v kuchyních a koupelnách. Mají dobrou schopnost tepelné akumulace a ve srovnání se sádrovými omítkami i lepší akustické vlastnosti.
Čistě vápenné omítky se v interiérech nejčastěji používají pro finální omítání ve formě štuků. Existují i hrubé vápenné omítky určené pro omítání komínů, sklepů či skladových prostorů. Ve srovnání s vápenocementovými omítkami jsou méně pevné a také více nasákavé, proto pro použití do koupelen, kuchyní a na sanace vlhkých zdí nejsou ideální.
Hlavním konkurentem vápenných štuků jsou sádrové omítky, které z estetického hlediska patří k nejdokonalejším. Při správném provedení je sádrová omítka perfektně rovná a hladká, a to bez jakýchkoli zrníček na ploše. Sádrové omítky rychle schnou a vynikají prodyšností, dokážou vstřebat vzdušnou vlhkost a poté ji do místnosti znovu uvolnit, čímž regulují mikroklima. Mají však i nevýhody - jsou měkké a snadněji se mechanicky poškodí, ale lze je snadno opravit.
Specifickým typem vnitřních omítek jsou hliněné. Představují návrat k tradičním postupům; díky šetrnosti k přírodě a zdravotní nezávadnosti jsou stále žádanější, zejména u dřevostaveb. Připravují se ze směsi písku a jílu, mohou být vyhlazené, strukturované či reliéfní, a lze je použít na téměř jakýkoli podklad.
Konkrétní typ vnitřních omítek volte zejména podle požadavku na finální vzhled, náročnost aplikace, typ podkladu a odolnost vůči vysoké vlhkosti. Na zrnitých omítkách se nerovnosti či nedokonalé vyrovnání ztratí, sádrová stěrka ale žádnou chybu neodpustí. Plánujete-li realizaci svépomocí, zohledněte míru svých zkušeností s omítáním. Omítání vyžaduje zručnost a cvik, ale není to nic, co byste nezvládli bez zedníka.
Postup a technika omítání
Proto jsme si pro vás připravili návod, jak při omítání postupovat. Na začátek si pojďme vysvětlit, k čemu vlastně omítka slouží: jedná se o vrstvu materiálu nanesenou na stěnu, kterou poté zpevňuje a chrání. Dále také vyrovnává spáry, díry a nepravidelnosti. Rozlišujeme venkovní omítky na fasády a omítky na stěny v interiérech.
Omítka v interiérech se skládá ze dvou vrstev: první je jádrová omítka, která dělá “masu” omítky, chrání zdivo a vyrovnává nerovnosti stěny; druhá je hladká omítka, nebo štuková omítka, která představuje finální podklad pro výmalbu. Před samotným omítáním je třeba myslet na různé druhy omítek lišící se pevností, složením a paropropustností. Existují sanační omítky pro sklepení a vlhké stěny, omítky pro strojní i ruční omítání a dnes populární suché omítkové směsi.
Bez čeho se při omítání neobejdete: zednická lžíce, omítka, zednická naběračka, dřevěné prkno, zednická skoba, hliníková lať, kolečko, vodováha, olovnice na provázku, míchadlo, hladítko a dřevěné latě na omítnice.
Postup krok za krokem: začneme přípravou podkladu - stěna musí být suchá, čistá, bez prachu a trhlin; pokud je čerstvě vyzděná, musí ji čekat vyschnutí. Stěnu je vhodné vyhlaďit a vyznačit omítaný prostor. Dále smícháme omítku s vodou dle pokynů výrobce, počkáme, až případně hrudky ustoupí a promícháme znovu; práce musí probíhat rychle, protože omítky tuhnou.
Namíchejte maltu ze hašeného vápna, cementu, písku a vody v poměru 1:1:3. Malta nesmí být příliš hustá ani řídká; lze použít i pytlované suché směsi.
Naneste omítku na stěnu - nejprve připravte omítací latě, které udržují konstantní tloušťku; po samotném nanesení je lze ponechat nebo odstranit a zaplnit dutiny. Vyztužte namáhaná místa výztužnou sítí. Naneste rovnoměrnou tloušťku okolo 1,5 cm; stěnu omíjejte od spodu nahoru a vyplňte mezery mezi omítími. Po zaschnutí odstraňte omítnice a doplňte případné trhliny maltou.
Štuková omítka se nanáší na navlhčenou jádrovou omítku a rozprostírá se tenkou vrstvou; poté se nechá zavadnout a uhladí se plastovým hladítkem. Vedle štukových omítek existují stěrky různých typů - silikátové, akrylátové i dekorativní.
Interiérové omítky zahrnují i varianty pro specifické efekty - plastické stěrky pro reliéf, benátský štuk připomínající mramor a lehké štukové omítky pro rychlé úpravy. IsoTex F50 a IsoTex R70 popisují konkrétní lehké a vysoce tekuté štukové omítky vhodné pro různé podklady a s možností ruční i strojní aplikace.
Důležité tipy a chyby při aplikaci tenkovrstvých omítek
V oblasti tenkovrstvých omítek je důležité rovnoměrné počáteční rozmíchání směsi; sedimentace zrna v nádobě vede k nerovnostem na povrchu. Při přechodech mezi etapy je nutné zajistit plynulý přechod a vyvarovat se zavadnutí materiálu. Správné je pracovat za mokra a s konstantní tloušťkou; vynechání kroku odstraňování přebytečné vrstvy vede k nesourodému vzoru.
Konečný vzhled fasády může být ovlivněn i barevností a hydrofobitou povrchu. Důležité je rozdělení prací do etap a zajištění dostatečného počtu pracovníků; napojování etap by nemělo probíhat v přímé vertikále či horizontále, ale v rámci logického konstrukčního celku. Pro fasády v exteriéru se doporučuje volba strukturované finální omítky se zrnem minimálně 2 mm.
Autory uváděné poznámky a postupy vycházejí z praxe a výzkumu v Kloknerově ústavu ČVUT v Praze.
