Stuka nepředstavuje typové označení Junkersu Ju 87, nýbrž přezdívku v podobě zkratky kategorie bojového letounu Sturzkampfflugzeug (střemhlavý bombardér).
Pojmenování Stuka se používá dodnes právě pro stroje Junkers Ju 87 a do října 1944, kdy byla produkce zastavena, vzniklo více než 5 700 exemplářů Ju 87 všech verzí.
Historie vzniku a vývoj
Typ vznikl na základě specifikací, které vydal technický úřad Říšského ministerstva letectví v lednu 1935, a první prototyp Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935.
Paradoxně Luftwaffe zpočátku neměla o Ju 87 zájem a prosazovala konkurenční Heinkel He 118 a předtím Henschel Hs 123.
Udet, hlavní zastánce konceptu střemhlavého bombardování, se po přemlouvání Göringem stal exponentem nacistického Německa a prosazoval v Luftwaffe spoustu často fantastických konstrukcí.
A protože byl hlavním zastáncem střemhlavého bombardování, měl velký vliv na jeho vývoj.
A protože byl hlavním zastáncem střemhlavého bombardování, měl velký podíl na zavedení této koncepce v německé armádě.
Stroje Ju 87 dostaly při dalším vývoji v Německu domácí motor Jumo a vzápětí byla odeslána část testovací série do Španělska, kde bojovala u nechvalně známé Legie Condor.
Verze Ju 87 a jejich účel
V letech 1936 až 1938 běžela v Německu produkce předsériových letounů a první sériové verze Ju 87A byly snadno rozpoznatelné podle mohutných, „kalhotových“ kapot hlavních podvozkových noh.
Unesly jednu 250 kg pumU upevněnou na podtrupové výklopné vidlici, a s přetížením a pilotován pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg.
S přetížením a s osádkou tvořenou pouze pilotem mohl stroj nést pumu o hmotnosti 500 kg, a to u verze Ju 87A.
V roce 1938 byla ve firmě Junkers do výroby přijata podstatně bojeschopnější verze Ju 87B, která unesla 500 kg pumy i v dvoumístném provedení.
Její střelec ovládal v zadním střelišti kulomet MG15 ráže 7,92 mm, později byl použit dvojčicí kulometů MG81.
Spolu s ní byla vyráběna Ju 87R, která mohla prodloužit dolet pomocí dvou podkřídelních přídavných nádrží.
Hlavním nasazením byly boje nad Polskem, Francií a Anglií v roce 1940, přičemž Anglie znamenala pro Stuky mezigenerační zápas s vysoce vyspělým spojeneckým letectvem.
První sestřely začaly už ve Francii a Polsku, kdy Stuky dominovaly, ale v Británii se ukázala jejich omezená hbitost a obranné schopnosti proti moderním stíhačkám.
Stíhací ochrana byla klíčová, a jakmile jí stuky neměly, ztráty rychle narůstaly.
Význam a nasazení na frontách
Ju 87 byly postupně doplňovány a nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190.
Na východní frontě stuky nadále působily jako denní bitevní letouny, a nasazení dočkala zvláštní protitanková verze Ju 87G s 2× 37 mm kanóny.
Max. foto: „Bundesarchiv Bild 101I-646-5184-26, Russland, Flugzeug Junkers Ju 87“ od Bundesarchiv, Bild 101I-646-5184-26 / Niermann / CC-BY-SA 3.0.
Ochrana a slabiny
Stuka byla bytelná a poměrně pomalá; největší slabinou byly choulostivé nádrže v křídlech a nízká obranná kapacita vůči stíhačkám.
Sirény na krytech podvozku vyvolávaly psychologický efekt u protivníka během střemhlavých náletů.
Střemhlavé bombardéry měly i kanónovou výzbroj, zpočátku MG17, později MG151/20 v verzích D a hlavně dvojice kanónů v verzi G.
Technické parametry a konstrukce
Ju 87 byl celokovový dvoumetrý dolnoplošník se rozpětím křídel u verze D 15 metrů a profilem kapky; trup měřil 11,50 metru a výška 3,88 metru.
Konstrukce stroje byla z duralu a klíčové pevnostní prvky byly posíleny pantalem, vysocepevnou slitinou hliníku s příměsí titanu.
Stuka byla konstruována po sekcích a každá část byla snadno vyměnitelná.
Srdcem motorová jednotka byla řada motorů Jumo 211 s výkonem od 1 000 do 1 500 koní, a maximální rychlost v horizontálním letu dosahovala 340-410 km/h, ve střemhlavém letu až 650 km/h.
Dolet se pohyboval od 700 do 1 500 kilometrů; dostupnost byla 7 500 metrů a z hlediska nosnosti mohla nést až 700 kg pum.
Posádka a taktika
Stuky prováděly údery při letu v úhlu kolem 85° z výšky cca 4 600 metrů.
Pro vybrání střemhlavého letu byl vybaven autopilotní systém, který pomáhal pilotovi vyhnout se ztrátě zraku a odkrvení mozku při vysokém přetížení.
Stuka byla v podstatě „létající dělostřelectvo“ s působností relativně daleko za frontou a vyžadovala silnou stíhací ochranu.
Jako piloti se na Stukách objevovali i různě úspěšní letci, ale data z hlášení pilotů by měla být brána s rezervou.
Současnost a zajímavosti
Od října 1943 se dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značily jako bitevní (Schlachtgeschwader).
V roce 1941 se objevil model Ju 87D s vylepšenou aerodynamikou a pancéřováním, který si udržel značný význam, zejména na východní frontě.
Hans-Ulrich Rudel, nejúspěšnější pilot na strojích Stuka, nalétal přes 2 530 bojových misí a zničil přes 2 000 cílů, včetně 23 tanků.
Na konci války se Ju 87 stále objevovaly v různých frontových operacích, ale jejich účinnost klesala vlivem vzrůstající protiletecké palby a tekuté náhradní techniky.
V lednu 1945 zůstávalo ze 6 500 vyrobených Ju 87 jen asi 100 kusů; muzeální exempláře přežívají jen dva.
Současné zajímavosti a nalezené vraky
V Tverské oblasti se podařil unikátní nález vraku německého Stuka ze druhé světové války, identifikovaný podle záznamů a posádky.
Podle chorvatských úřadů bude Štuka vyzdvižena z moře a zrestaurována jako součást chorvatské historie.
Shrnutí významu Stuky
Junkers Ju 87 Stuka byl symbolem německé „Blitzkrieg“ a byl vysoce účinným střemhlavým bombardérem na počátku druhé světové války.
Stuka byla dokonale zkonstruována pro rychlé a přesné útoky, avšak její slabiny v podobě omezené ochrany a zranitelnosti vůči stíhačkám ji rychle přiváděly do role bitevních letounů a postupně ztrácela svůj dominantní postavení.
