Střešní krytina z rákosu nacházela uplatnění v oblastech, kde dávala ráz celému regionu. Přibližně od konce druhé světové války se krytina ze slámy a rákosu na střechách nových domů téměř přestala používat. Skládaná krytina z rákosu sestává z prostorových prvků pokládaných s přesahem po vrstvách. K vytvoření střešní krytiny se používají došky, nazývané také snopky. Přivazují se ke střešním latím.
Pokud je vzdálenost krokví do 1000 mm, stačí latě s profilem 60/40 mm. Při větší vzdálenosti krokví se příčný profillatí volí 60/50 mm až 70/50 mm. Popřípadě se používají tyče o průměru nejméně 50 mm. Latě jsou vzdáleny 300 až 400 mm. U hřebene mají být dvě nejvýše položené latě vzdáleny 250 mm a u okapu dvě nejníže položené latě musí být vzdáleny 150 až 200 mm. Snopky z rákosu se vážou v délce 2 až 3 m a průměru alespoň 300 mm. Došek se k latím nebo střešní konstrukci přivazuje povřísly, houžvemi (houžev je krátký kožený řemínek), vrbovými pruty, drátem s antikorozivní úpravou nebo z nerezavějící oceli. Délka drátu o průměru minimálně 1,4 mm musí zabezpečovat dostatečnou stabilizaci jednotlivých snopků.
Zajištění krytiny proti účinkům větru se provádí u hřebene i u okapu. U hřebene se mohou například použít dřevěné kónické kolíky délky 300 mm až 600 mm vyrobené z lísky, vrby nebo tenkých odvětvených kmenů jedlí. Nespornou předností rákosu je, že podobně jako jiné rostlinné produkty je obnovitelným materiálem. Z toho plyne, že na vhodných stanovištích nejsou problémy s jeho reprodukcí.
Základním úkolem každé skládané krytiny je, aby dobře odváděla vodu. Ovlivňuje ji optimální sklon střešních rovin, který se navrhuje podle druhu použitého materiálu. V ČSN 73 1901: 1999 "Navrhování střech" je požadováno, aby střechy se skládanou krytinou z došků slámy a rákosu měly sklon alespoň 45°. V lokalitách s velkou větrností alespoň 50° (Oláh et a/. 2002).
U střech s tímto sklonem se vítr nemůže dostat pod stébla, ale naopak je přitlačuje. Střecha je také bezpečná proti navátému sněhu a přívalovému dešti. Déšť pronikne do hloubky krytiny maximálně 50 mm a při silném větru nejvýše 100 mm. Zvláště při budování obytného podkroví je poměrně značným problémem rákosové krytiny zajištění její neprovzdušnosti. Při větších náporech větru penetruje proud studeného vzduchu až k vnitřnímu povrchu podstřeší. To může vést k radikálnímu zhoršení teplotního stavu ve vnitřním prostoru. Proto je nutné, aby stébla rákosu nebo slámy byla dostatečně stlačena.
Pokud se rákos na střeše zabuduje v dostatečné tloušťce, do jisté míry vytvoří přirozenou tepelnou izolaci. Podobně jako u slámy je to způsobeno tím, že jednotlivá stébla jsou rozdělena "kolínky", která jsou v podstatě krátkými kapilárami, v nichž je uzavřen vzduch. Na starších stavbách, bez vytápěných podkrovních místností, nebylo třeba, aby krytina plnila funkci tepelné ochrany. Dnes při nutnosti splnění energetických požadavků podle ČSN 73 0540-2:2007 "Tepelná ochrana budov" je nutno střechu doplnit o tepelně izolační vrstvu. Materiál přispívá k vytvoření příjemného prostředí. Kromě toho, že má schopnost regulovat vlhkost a teplotu, ovlivňuje ve vnitřních prostorách i odérové mikroklima.
Styk komínu a rákosové vrstvy je proveden pomocí distanční plechové manžety. Kolem komínů se provádí vodotěsná úprava z plechu a samotné komíny se vybavují lapači jisker. Stavebník musí také počítat s průběžnou údržbou, popřípadě s tím, že nejexponovanější části, kterými jsou hřebeny; bude nutno po 8 až 10 letech opravit nebo znovu provést. Životnost rákosové krytiny je při přiměřené péči 30 až 50 let. Čím má větší sklon, tím může déle sloužit.
Pro nosnou konstrukci rákosové krytiny je nejvhodnější dřevěný krov. Aby rákos byl ohebný, kropí se před jeho zpracováním vodou. S pokládáním rákosu se začíná u okapu. Pro správné uložení první vrstvy se z prken vytvoří bednění nebo ze silnější latě hráz, která formuje tvar okapu. Pro dosažení tloušťky 300 mm je na 1 m2 střešní plochy potřeba vedle sebe, po spádnici, uložit 10 až 12 rákosových snopů. Po položení prvních vrstev rákosu se rovnoběžně s okapem nad druhou latí natáhne 3 mm tlustý pozinkovaný drát, který krytinu stabilizuje. Jeho přitažením ke krokvím nebo latím se stlačí vrstva rákosu, což je velmi důležité pro zajištění vodotěsnosti krytiny a zamezení nebo snížení průvzdušnosti vrstvy.
V místě vodicího drátu se slabším vázacím drátem průměru 1,4 mm zabezpečí fixace snopů ke střešní konstrukci. K vázání se používá speciální jehla, kterou se drát provléká rákosem, obrázek 72.9. Na tuto základní vrstvu přes vodicí drát se položí další snopy. Snopy mají jehlancový tvar. V dolní části jsou nejširší a v části horní nejužší. To umožňuje provést rovnou střešní plochu. Dosahuje se jí tak, že se rákosové snopy (pěchují (tlučou, postrkují) směrem ke hřebeni. Slouží k tomu kovová hřebenová dusadla nasazená na dřevěné násadě. Takto se za stálého ukládání, dusání a vázání nových vrstev rákosu postupuje až ke hřebeni.
V případě, že je střecha ukončena valbami nebo polovalbami, připraví se na zemi ukončující prvek nazývaný "růže". Jedná se o svazek několika snopů složených z vybraných kusů dlouhého rákosu, které se na jednom konci ve dvou úrovních stáhnou vázacími dráty. V hlavici "růže" je nutno zajistit naprostou vodotěsnost. Pouhým stažením vázacími dráty by se jí nedosáhlo, proto se do hlavice zarážejí další, tentokrát již kratší rákosová stébla. Dříve se ve hřebeni používaly tzv. kalence. Jednalo se o došky namočené do řídkého hliněného roztoku, popřípadě zatěžované plástvemi drnu. Při zpevnění hřebene nacházejí uplatnění zkřížená dřeva zvaná "koně". Na kalenci občas našel příznivé podmínky k růstu netřesk střešní (Sempervivum tectorum L.). Rostlině se přisuzovala schopnost ochrany domu před bleskem. Současní stavitelé již kalence nepoužívají. Ve hřebeni se vodorovně ukládají snopy, nad kterými se splétá hřebenový svazek. Svazek se upevňuje nerezovým vázacím drátem silným 3 mm, který již není ukryt pod vrstvou rákosu, nýbrž probíhá na povrchu nejvyšší vrstvy krytiny. Střechu krytou rákosem je možno vytvořit i v komplikovaných tvarech. Příkladem je střešní vikýř vybudovaný na vinném sklepě v Kobylí na Moravě. Sklon vikýře je minimálně 35°, optimální 45°. Z rákosu lze také vytvářet střešní plochy nad různě tvarovanými půdorysy.
Střechám je pak možno dát působivou geometrii. Životnost rákosové krytiny je při přiměřené péči 30 až 50 let. Čím má větší sklon, tím může déle sloužit. Déšť pronikne do hloubky krytiny maximálně 50 mm a při silném větru nejvýše 100 mm.
