Nedostavěný obchodní dům nadobro zmizel ze zlínského sídliště Jižní Svahy. Jeho bourání začalo před měsícem. Radnice přitom zamýšlela budovy zbourat už před několika lety, demolici ale komplikovaly složité vlastnické vztahy. Co zbouraný betonový skelet nahradí, zatím vedení města neví. Obyvatelé sídliště by si na jeho místě přáli například sportoviště.
Betonové torzo nedokončeného obchodního centra hyzdilo největší zlínské sídliště od 80. let. Nyní stavbaři drtí a třídí suť, která z něj zbyla. Většina materiálu ale zůstane na staveništi a radnice jej v následujících letech postupně využije například na opravy chodníků. Město tak ušetří miliony korun. Ihned po skončení demoličních prací chce vedení obce místo začít rekultivovat. Okolí zdemolovaného obchodního domu totiž za posledních třicet let výrazně zpustlo. Co jej ale nahradí, zatím vedení neví. Přibližně před týdnem proto vyhlásila radnice anketu, co by si obyvatelé sídliště na jeho místě přáli. Denně jí přijdou desítky odpovědí. Nejčastější odpovědí je, že by tam místní chtěli sportoviště.
Zbouraná budova mohla být největším obchodním centrem na tehdejším Gottwaldovském sídlišti. Nedočkala se ale ani střechy. Město proto její demolici dlouhodobě plánovalo, komplikovaly ji však složité vlastnické vztahy. Objekt proto dlouhodobě chátral a přespávali v něm lidé bez domova. Nakonec vedení Zlína torzo a přilehlé pozemky o rozloze asi 39 tisíc metrů čtverečních odkoupilo za zhruba padesát milionů korun. Evropské fondy měly být nástrojem, který pomůže smazat ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudšími regiony starého kontinentu. Měly stavět dálnice, modernizovat železnice, podporovat špičkový výzkum a chránit životní prostředí.
Jeden z nejkřiklavějších a nejbizarnějších případů dotačního inženýrství v České republice se odehrál v Praze 5. Tento investigativní a analytický článek se vrací k tomu, kdo přesně za betonovými monstry stál, jakým způsobem se na nich podílely konkrétní firmy a politici, a ukazuje, že Praha 5 v tom rozhodně nebyla sama. Píše se březen roku 2010 a radnici páté městské části pevnou rukou vládne kontroverzní starosta Milan Jančík (tehdy ODS).
Pod jeho vedením radnice schvaluje záměr s krkolomným úředním názvem: „Snížení imisní zátěže omezením prašnosti z plošných zdrojů, výsadba a regenerace izolační zeleně“. Realita, která se v ulicích zhmotnila v létě roku 2012, už ale tak vznešená nebyla. Obyvatelé Smíchova se jednoho rána probudili a zjistili, že jim na chodnících vyrostla gigantická bariéra. Radnice nechala do ulic rozvézt 245 obřích betonových truhlíků. Některé z nich vážily až 12,5 tuny a k jejich instalaci byla zapotřebí těžká jeřábová technika. Místo toho, aby zeleň pohlcovala prach, se květináče staly terčem okamžité nenávisti. Extrémně rozměrné nádoby zmenšily průchozí profil chodníků na minimum, překážely maminkám s kočárky, vozíčkářům i záchranářům. Navíc jejich estetická hodnota připomínala spíše protitankové zátarasy nebo sarkofágy než okrasný městský mobiliář.
Rychle se ukázalo, že původní slib - že truhlíky budou částečně zapuštěny pod zem - je kvůli husté síti inženýrských sítí pod smíchovskými chodníky naprosto neproveditelný. Firmy, politici a penězovody. Za každým absurdním projektem stojí konkrétní lidé a firmy, které z něj mají zisk. Projektovou dokumentaci, která tento nesmysl posvětila a technicky připravila pro žádost o dotaci z Operačního programu Životní prostředí (OPŽP), zpracovala společnost KVS Projekt, s.r.o. Fyzická realizace a instalace pak spadla do klína městské společnosti Pražské služby, a.s., která zakázku vysoutěžila. Zatímco KVS Projekt dodal nerealistickou vizi a Pražské služby si připsaly miliony za výrobu a rozvoz betonu, politickou odpovědnost si předávala různá vedení radnice jako horký brambor. Odborníci ze stavební praxe přitom nad cenou jen kroutili hlavou.
Zástupci specializovaných firem na betonové výrobky, jako například Družstvo Cementařů nebo firma Advas, se pro média v roce 2012 vyjádřili, že výroba takových atypických tvarů je zbytečný luxus. K absurditě situace přispěl i fakt, že radnice při hurá-akci s rozmisťováním betonových nádob zcela ignorovala památkáře. Na lukrativní Hořejší nábřeží, které je součástí Pražské památkové rezervace, a do dalších památkových zón nasázela desítky truhlíků bez povolení. Následek? Odbor památkové péče magistrátu udělil Praze 5 pokutu ve výši 147 000 Kč.
Pokud si myslíte, že radnice mohla po obří vlně kritiky prostě květináče odvézt a zničit, mýlíte se. Každý dotační projekt z EU má podmínku, že jeho výstup musí na svém místě nebo ve své funkci vydržet minimálně 5 let od dokončení. Následující roky se tak nesly ve znamení nechtěného stěhování betonu. Truhlíky se posouvaly z frekventovaných ulic do postranních uliček, na zarostlá prostranství k Lihovaru, nebo k dětským hřištím. Když v roce 2018 lhůta udržitelnosti konečně vypršela, Praha 5 se pokusila květináče prodat. Cenovka? 35 tisíc korun za kus, aby se pokryla původní pořizovací hodnota. Neprodal se ani jeden. Cena společně s extrémními náklady na odvoz byla pro případné kupce z říše snů. V roce 2019 tak nakonec radnice přistoupila k zoufalému kroku a nabídla zbylé monstrózní kusy zájemcům z řad firem a občanů zcela zdarma, jen za odvoz. Až tehdy se jich konečně podařilo zbavit, čímž potupná epopej skončila.
Proč to systém umožňuje? Případ Prahy 5 ukazuje na hlubší strukturální problém evropského financování. Efekt cizích peněz (OPM - Other People’s Money): Ekonomická teorie jasně říká, že nejméně efektivně člověk utrácí cizí peníze za cizí potřeby. Radnice Prahy 5 by ze svého vlastního omezeného rozpočtu nikdy 18 milionů korun za betonové bloky nedala. Čerpání jako politické kritérium úspěchu: Ministři a starostové nejsou v Česku hodnoceni podle toho, jak chytře prostředky investují, ale podle takzvané „míry vyčerpání fondů“. Kdo nevyčerpá alokovanou kvótu, je označen za neschopného a hrozí, že stát peníze bude muset do Bruselu vracet. Formalismus nad zdravým rozumem: Hodnotící komise na ministerstvech často neposuzují reálný estetický nebo městotvorný přínos. Posuzují indikátory. Pokud projekt slíbil „X metrů čtverečních nové zeleně“ a betonový květináč do této definice formálně spadá, je dotace schválena.
Že se nejedná jen o české specifikum, dokazuje pohled za hranice. Finská sauna pro koně. Zemědělské fondy EU jsou obří černou dírou, která tvoří významnou část celého rozpočtu unie. Jedním z nejkomičtějších příkladů bylo schválení dotace ve výši 15 000 eur na vybudování speciální sauny pro koně ve Finsku. I když má saunování ve skandinávské zemi hlubokou tradici, plošné dotování luxusního wellness pro zvířata z kapes evropských daňových poplatníků vyvolalo silné pobouření. Mimochodem, na koňský wellness se nespoléhají jen ve Finsku - v Česku existuje z dotací podpořené luxusní rehabilitační centrum pro koně s infračervenou saunou a vodním pásem.
Evropská regionální politika má někdy velmi zvláštní smysl pro humor. Ostrov Bornholm je nejteplejším místem Dánska a pyšní se přezdívkou „slunečný ostrov“. Místní klub nadšenců tam má 162 metrů vysoký kopeček. A Evropská unie mu přispěla na lyžařský vlek 50 000 eur. Model švédského města Malmö na jihu Švédska získal grant na 3D počítačovou kopii sebe sama pro počítačovou hru. Cílem mělo být zatraktivitnění města. Výsledek? Milion eur pro tanečníky v Itálii. Zatímco Itálie bojuje s hospodářstvím, z unijních fondů plynulo přes milion eur do tréninku a školení profesionálních tanečníků pro vystupování v italské televizi.
Pojďme se ale vrátit zpět do České republiky. Truhlíky v Praze 5 byly sice nejviditelnější, ale z hlediska vyplýtvaných financí měly silnou konkurenci. Předražené lavičky v Ústí a Pardubicích: v roce 2012 pořídilo město Pardubice lavičky za 60 tisíc korun za kus. Stejný kraj, stejný nesmysl: Ústí nad Labem nakoupilo na dětské hřiště skluzavku za více než půl milionu korun. Prázdné krabice na ústeckém nádraží: prostor za hlavním vlakovým nádražím v Ústí nad Labem s dotací 170 milionů korun. Pravidla dotace ale neumožňovala financovat vnitřní vybavení, takže vznikly holé betonové kobky bez podlah a instalací.
Politika Evropské unie, ačkoliv za ní stojí dobré úmysly, s sebou nese strukturovanou chybu. Dotace křiví volný trh a nutí zadavatele tvořit zbytné projekty jen proto, že „na tohle zrovna byla vypsána výzva“. Dokud nebude zavedena přísnější odpovědnost konkrétních radních a změně metrika úspěchu - od „kolik jsme vyčerpali“ k „jaký to mělo skutečný ekonomický a společenský přínos“ - budeme nadále svědky situací, kdy do ulic padají tuny betonu za miliony a nikdo neví, co s nimi. Pátá městská část v Praze je mementem, že hloupost zabalená do ekologických tabulek může být extrémně drahá.
Kriminalisté a kuriozní relikvie
Kriminalisté dnes dopoledne dopravili k okresnímu soudu v České Lípě pětatřicetiletého muže, kterého podezřívají z krádeže lebky svaté Zdislavy z baziliky v Jablonném v Podještědí. Případ provází zvláštní okolnosti, protože pachatel relikvii zalil do betonu. Soud rozhoduje o vazbě. Restaurátoři se nyní pokusí lebku z betonu vyjmout. Muž byl propuštěn ze zadržení a bude stíhán na svobodě. Krádež i potápění do betonu vyvolaly mezinárodní pozornost ohledně ochrany historických artefaktů.
Betonové tvarovky pro moderní ploty s výraznou fazetou a další zdicí prvky ukazují široké spektrum možností, jak beton použít ve stavebnictví - od plotů až po podlahy a fasády. Nejčastějšími poruchami betonových podlah bývají trhliny, drolení pochozí vrstvy, výtluky či prosakování vlhkosti. Opravy se liší podle typu závady a vyžadují postupy od vyvrtání trhlin po penetraci a vyrovnání stěrkou. V případě rozsáhlejších oprav lze řešit hydroizolaci, zateplení a založení nové podlahy na zemině. Pro jemné vyrovnání se používá samonivelační stěrka, která zvládá nerovnosti až do 30 mm. Ihned po dokončení vyžaduje správné zateplení a izolaci podlahy.
Autorka článku z WIRED.cz popisuje, že senzory v betonu sledovaly průběh zrání - teplotu a vlhkost. Tato ukázka ilustruje, jak moderní technologie zasahují do tradičního stavebnictví a monitoringu kvality materiálů. Autorka je redaktorka webu WIRED.cz, dříve psala pro web ČT24.
