Certifikováno v zateplovacích systémech Cemixtherm (ETICS). Pro použití jako vyrovnávací hmota při vytváření nových podkladů před aplikací tenkovrstvé omítky. - s vlákny. Pro vysoké tepelné namáhání. - s vlákny a pro použití při nízkých teplotách ≥ 1⁰C. Podklad musí vyhovovat platným normám, musí být pevný, bez uvolňujících se částic, zbavený prachu, nátěru, zbytků odformovacích prostředků a výkvětů. Musí být dostatečně drsný, suchý a rovnoměrně nasákavý. Povrch nesmí být zmrzlý, nebo vodoodpudivý.
P Základní příprava podkladu
V závislosti na nasákavosti podkladu a klimatických podmínkách je potřeba: Na savé podklady použit penetraci Cemix 2613, hladké podklady zdrsnit nebo použít penetraci Cemix 2610, případně Cemix 8040. V případě nestandardních podkladů upravit vhodnou metodou pro dosažení požadovaných vlastností. Nerovnosti podkladu vyrovnat vhodnými materiály Cemix a nechat vyschnout a vyzrát.
Práškové mísení a příprava směsi
Materiál připravte vsypáním suché směsi do předepsaného množství vody a jejím smícháním. K rozmíchání směsi použijte pitnou vodu nebo vodu odpovídající EN 1008. Smíchání proveďte pomocí pomaluběžného vrtulového mísidla. Rozmíchejte na homogenní směs bez hrudek, nechte odležet. Poté opět znovu krátce promíchejte. Při strojním zpracování použijte vhodné strojní zařízení.
Lepení izolantu
Tepelná izolace z minerální vlny se nejdřív v místech lepení přestěrkuje tenkou vrstvou (lepící hmota se vetře do povrchu izolace) a na ni se bezprostředně poté nanese požadované množství lepící hmoty. Povrch desek z extrudovaného polystyrenu, který není povrchově upraven, se před lepením přebrousí. Desky z EPS se nemusí před nanášením hmoty přebrušovat. Lepicí hmota se nanáší na rub izolační desky, buď jako souvislý pás po obvodu a nejméně tři terče uprostřed, nebo celoplošně zubovým hladítkem. Při celoplošném lepení se hmota nanáší zubovým hladítkem; výška zubu hladítka se volí podle rovinnosti podkladu (min. 10 mm pro ideálně rovný podklad).
V případě minerální vlny s kolmým vláknem (lamely) nanášejte lepicí hmotu vždy celoplošně! Při strojním zpracování je možné nanášet lepicí hmotu i na podkladní plochu hadovitě tak, aby rozteč byla cca 200 mm. Na takto nanesenou lepicí hmotu lepte tepelněizolační desky. Doba aktivní lepivosti je cca 20 minut, proto nanášejte hmotu pouze na takovou plochu, kterou bezpečně během této doby obložíte. Minimální plocha lepení musí splňovat požadavky předepsané výrobcem tepelněizolačního systému a odvíjí se od způsobu lepení a mechanického kotvení tepelněizolačních desek.
Vytváření základní vrstvy
Před prováděním základní vrstvy se do lepící hmoty osadí určené rohové, ukončovací, napojovací, dilatační lišty a zesilující vyztužení (u rohů otvorů, v místě styku různých izolantů atd.). Na povrch izolačních desek se nanese stěrková hmota v předepsané tloušťce, do srovnané vrstvy se vtlačí armovací síťovina, překryje se a vyrovná další vrstvou hmoty. Celková doporučená tloušťka výztužné vrstvy je 3 mm. Výztužná síť musí být uložena v 1/2 až 1/3 tloušťky výztužné vrstvy od vnějšího povrchu a překryta min. 1 mm vrstvou. Po konečném vyrovnání výztužné vrstvy nesmí být armovací síť obnažena (ani po přebroušení případných nerovností). Po aplikaci je třeba se vyhnout přímým negativním účinkům slunce, tepla, vlhka a průvanu. Chraňte před mrazem a deštěm. Okamžitě po ukončení prací umyjte vodou.
Opravy omítek a historické detaily
Následující články popisují tradiční způsoby nahazování omítek. Oprava omítek je doménou zednického řemesla, jehož základní principy se pokusíme v následujících kapitolách popsat. Čím staršího interiéru se opravy týkají, s tím větší opatrností bychom měli k omítkám přistupovat. U objektů postavených před rokem 1900 se vyskytují různé estetické povrchové úpravy, které mohou být historicky cenné. Na stavbách stavěných tradičními zdicími postupy lze najít několik základních druhů omítek. Mezi nejjednodušší z nich patří hrubá vápenná omítka. Tato omítka se používala především v podřadných prostorách, jako jsou sklady, sklepy nebo půdy. Nanese se základní jádrová omítka v jedné vrstvě tlusté do 2 cm. Povrch se pak pouze zatře hladítkem a po uzrání se natře jednoduchým vápenným nátěrem. Kvalita povrchu takovéto jednoduché omítky je odvislá od zrnitosti písku a od intenzity finálního vyhlazení buď dřevěným, nebo kovovým hladítkem. Pokud je jemná omítka kvalitně vyhlazena kovovým hladítkem, říká se jí omítka kletovaná. Nejtradičnější omítkou užívanou pro obytné místnosti je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou základních vrstev. První vrstvou je jádro z vápenné malty a druhou vrstvou je tzv. štuk. Jádro je naneseno do tloušťky 2 cm, na které se po zavadnutí nanáší vrstva štuku, která je již podstatně tenčí - okolo 2 až 3 milimetrů. Tradiční štuk je směs jemného prosetého písku a vápna. Štuk se vyhlazuje pomocí různě drsných hladítek až do finální hladké podoby. Chce-li zedník docílit opravdu hladkého povrchu, přidá do štuku sádru a jeho povrch vyhladí ocelovým hladítkem.
Dalším jevem v našich podmínkách jsou omítky cementové, které začaly být populární až ve 20. století. Vzhledem k hydrofobním vlastnostem cementu se však v dnešní době od omítek na cementové bázi ustupuje. Prodyšná zeď převážně z cihel, kamene a vápna se vrstvou cementu uzavře a má tendenci zadržovat vlhkost, což má neblahé účinky na vnitřní konstrukce. Samotné omítání je odborná činnost, kterou si však do jisté míry lze na některé menší stavební zásahy docela dobře osvojit.
Je třeba mít na paměti, že před jakoukoliv aplikací je nutné zdivo navlhčit, to je to typické ostříkávání zdiva malířskou štětkou. Pak můžeme nahazovat zednickou lžící maltu, na což je dobré si osvojit klasický zednický grif. Je potřeba vyvinout takovou sílu, aby malta ze zdiva nespadla nebo se naopak při větší síle neodrazila nazpět. Malta by také neměla být příliš hustá, protože je pak nahazování daleko namáhavější a nemá optimální přilnavost ke stěně.
Abychom měli omítanou plochu v rovině, je třeba nejdříve nanést maltové nebo dřevěné omítníky. Na stěnu se nahodí svislé pruhy ve vzdálenosti cca 1 až 1,5 m a ty se srovnají ideálně do jedné roviny. Samozřejmě to neplatí tam, kde je zeď stará a zakřivená. To se pak omítka stírá pomocí krátké latě a pouze tak, abychom dodržovali její jednotnou tloušťku. Následně se malta mezi omítníky nahází lžící či fankou a poté se strhává pomocí horizontálních pohybů latí směrem nahoru. Při tomto postupu odpadává přebytečná malta, která se již mezi omítníky nevejde, na zem. Různé nerovnosti na stěně se pak uhladí pomocí hladítka a tím máme první vrstvu omítky - tzv. 2.
Pokud chceme mít omítku hladší, jak je v obytných prostorách obvyklé, následuje vrstva štuková. Štuková malta je řidší a jemnější a na stěnu se aplikuje tzv. natahováním. Na kovové, plastové nebo jiné hladítko naneseme štuk a přiložíme hranou těsně ke stěně. V mírném sklonu pak na stěnu tlakem natáhneme tenkou vrstvu štuku. Pakliže máme takto nataženou větší plochu, přijde na řadu hlazení plstěným hladítkem.
Opravy obkladů jsou obdobné jako opravy podlahových dlaždic. Poškozenou dlaždici opatrně vysekáme i s maltou pod ní. Obnažené zdivo pořádně vyčistíme, pokropíme vodou a tenkou vrstvu cementu, který necháme zavadnout. Poté naneseme na mokrou obkladačku trochu více malty, než je potřeba, a přitlačíme ji na místo. Obkladačku srovnáme pomocí dřevěných kolíčků nebo plastových křížků, které vložíme do spáry. Po zaschnutí kolíčky nebo křížky vyjmeme a spáry vyplníme spárovací směsí nebo řídkou cementovou směsí. Po zaschnutí obkladačku omyjeme houbičkou.
Předtím, než se pustíme do oprav omítek, si rozmyslíme, které všechny oblasti je nezbytně nutné opravit. Vnitřní omítky nahozené na rákosový podhled mohou vydržet celá staletí, avšak při poměrně krátké době zatékání začne rákos hnít a celý podhled se začne bortit. Pak je nutné degradovanou část podhledu včetně rákosových roštů shodit a zhotovit novou. Jak je vidět na obrázku, okraje podlepíme lepicí pěnou a podepřeme přes prkénko o podlahu. Tím zpevníme okraje, a budeme tak moci navázat okrajem novým. Nosné trámy se očistí a ošetří biocidem. Nové rákosové rohože se k nim připevní pomocí vrutů s velkými podložkami.
Vliv architektury a fasád
S vlivem poválečných událostí došlo k významným změnám také v architektuře. Na základě řízeného hospodářství byla unifikována velikost oken a fasády. Fasádní omítky jsou prvním nárazníkem domu vůči povětrnostním podmínkám a jejich stav se nejvíce zhoršuje zanedbanou údržbou. Největší zdroj vlhkosti pramení z oblasti soklu, dále oblast úžlabí a okapů obecně. Způsob opravy tradiční omítky na cihelném zdivu je prostý: nejprve odškrábáme povrch na zdravou omítku, proškrábneme spáru mezi cihlami, případně vyplníme prohlubně a zdivo očistíme.
Na zavadlou jádrovou omítku natáhneme vrstvu štuku, zahladíme ji a pokračujeme stejně jako u klasické štukové omítky. Před nanesením lepidla nebo štuku je třeba zdivo dobře připravit: mechanicky očistit od staré omítky a případně zaplnit drobné nerovnosti, penetrací sjednotit savost a připravit povrch pro lepší přilnavost. Přípravu zdi neberte na lehkou váhu, jinak dojde k odlupování po několika letech.
Pokud si plánujete vnitřní štuk nebo lepidlo, zvažte pečlivou přípravu podkladu: očistěte, zapravte drobné díry sádrou a připravte rýhy pro lepší přilnavost. Důkladně zdivo navlhčete před nanášením a připravte ho pro penetraci a následné stěrky.
Co ojedinělé dotazy uživatele ukazují k praktickému použití
Podívejte se na praktické rady k opravným stěrkám, penetracím a používání stěrkových hmot ve spojení s různými druhy omítek, včetně případů s plísněmi, vlhkostí a špatnou přilnavostí.
- Použití hloubkové penetrace před stěrkou a zohlednění savosti podkladu.
- Vhodné tmely a stěrky pro vyrovnání drobných nerovností.
- Ochrana proti vlhkosti a výběr vhodné stěrky pro koupelny a mokré prostory.
- Normy a doporučené postupy pro ETICS a fixaci tepelných izolací.
Praktické poznámky při práci se starými omítkami
Existují situace, kdy je nutná náhrada staré omítky a nahrazení novou; pro takové případy se doporučují šprimy a štuky, které zajistí lepší přilnavost a vyrovnání ploch. Před každou renovací je vhodné posoudit cíl prací a vybrat správný podklad pro následující vrstvy omítek a maleb.
Různé typy stěrek a doporučení pro interiér a vlhké prostory
Remal STĚRKA a REMAL STĚRKOU V5010 slouží k vyrovnání drobných nerovností a přípravě povrchu pro finální malbu. Pro vlhké prostory je vhodná stěrka na cementové bázi; pro suché prostory lze použít stěrky na sádrové bázi. Před nanášením stěrky je nutné zdivo očistit a případně napenetrovat.
Pro zakrytí nerovností a dosažení jednotného vzhledu lze uplatnit i strukturované nátěry, které vizuálně maskují drobné vady. Na závěr je vhodné provést finální nátěr vybranou barvou. U obkladů a povrchů, kde je potřeba zajistit lepší přilnavost, lze použít Flek-Stop a následně stěrku pro vyrovnání.
Omítání - 1.díl - nahazování a ztrhávání vnitřní omítky - tipy a triky
Tipy pro opravy a rekonstrukce fasád a interiérů
Fasádní omítky vyžadují pravidelnou údržbu, rychlý zásah při vzniku trhlin nebo odloupnutí. Při opravách je dobré zajistit suché a proudění vzduchu, aby zdivo rychle vyschlo a neohrozilo stabilitu konstrukce. Při renovacích starších staveb je vhodné sledovat historické detaily a případně navrátit původní vzhled fasády podle dostupných fotografií či obdobných staveb.
Pro dokonalý vzhled stěn po opravách často pomůže použití REMAL SPĚRKU nebo obdobných stěrek, které vyplní drobné nerovnosti a připraví plochu pro finální malbu REMAL EXPERT či REMAL PLUS.
Máte-li radši tabulku s parametry
{table}
Pro opravy omítek a lepení izolantů se držte doporučených technologických postupů a používejte pouze doporučené penetrace a stěrky, abyste zajistili správnou savost a přilnavost povrchu pro další vrstvy omítek.