Jednotné barevné řešení nátěrů hnacích vozidel bylo zavedeno k 1.1.1977 a u jeho zrodu stály problémy vyplývající z roztříštěnosti nátěrů vozidel. Od Jednotného barevného řešení si ČSD slibovaly snížení nákladů, protože razantně poklesl počet barevných odstínů, které byly potřeba dříve. Nátěr spočíval v tom, že vozidla byla natřena jediným odstínem, závisejícím na druhu trakce, takže např. elektrické stejnosměrné lokomotivy měly celou skříň tmavě zelenou.
Design lokomotiv opatřených tímto nátěrem značně utrpěl a vyvstaly i problémy s viditelností vozidel. 25.1.1982 byla zavedena úprava, spočívající v dosazení výstražných pruhů širokých 30 cm na čela lokomotiv. Tyto pruhy byly žluté nebo oranžové.
Nové barevné řešení bylo zavedeno 1.1.1988 spolu s novým řadovým značením. Skříně vozidel s tímto unifikovaným nátěrem mají jednotnou barvu, závisející na druhu trakce (1, 2, 3, ...) a po obvodu mají výstražný pruh široký 60 cm. Výjimku zde tvoří elektrické jednotky stejnosměrné i střídavé s modrošedou barevnou kombinací a motorové vozy s tmavočervenokrémovou kombinací, tj. bez výstražného pruhu.
Národní dopravce však postupně zjistil, že plocha lokomotiv se dá komerčně využít pro reklamní účely, a tak vznikla snaha o jednotný korporátní styl. Ve skutečnosti tedy platí, že korporátní barvy byly postupně aplikovány na různé části vozidel a došlo k významným změnám v designu během let.
Ke změnám v nátěrech ČD uvedly oficiální vyjádření mluvčího: „Ke změnám se přistoupilo na základě připomínek a zkušeností z provozu. Bylo zjištěno, že korporátní barvy lze aplikovat i na technologicky náročná místa provozu lokomotiv a vozů. Firmy tímto krokem usilují o větší harmonii ve vzhledu souprav.“
Historie barevného řešení se však neodehrává jen v rámci ČD. V rámci Evropy lze sledovat, že tradiční jednobarevné schéma postupně ustupuje a nahrazuje ho komplexnější vizuální identita majitele či dopravce.
V polovině 2000. let si České dráhy vyžádaly moderní koncept, který by platil i při spolupráci se soukromými dopravci. První modro-šedou lokomotivu si nechaly ČD natřít na podzim 2008; tehdy byl výtvarný návrh objednán od grafického studia Najbrt a původní modrý lichoběžník se vyvíjel do světle šedé na hlavním rámu a na střeše, přičemž později změny vedly k odtržení lichoběžníku. „Ke změnám se přistoupilo na základě připomínek a zkušeností z provozu,“ uvedl mluvčí Petr Šťáhlavský.
České dráhy očekávají, že uniformní nátěr posílí spojení cestujících s jejich značkou, a to v době rostoucí konkurence. Do konce roku se plánuje nasadit nový nátěr na desítky lokomotiv a vozů. Generální ředitel Petr Žaluda poznamenal, že plošná výměna všech vozidel by byla nehospodárná; postupná výměna nátěrů se proto děje při větších opravách.
V rámci historického kontextu lze sledovat, že od roku 1977 až do 80. let bylo původní rozdělení barev pro trakci a jejich rozhraní postupně nahrazováno korporátním stylem. Předchůdce tohoto trendu sahá až do éry motorových vozidel, kde byla barevná koncepce jednotlivých řad silně proměnlivá. Například elektrické jednotky, které začínaly modro-šedými lemy a postupně procházely různými úpravami, ukazují, že barvy měly nejen identifikační, ale i praktické významy v provedení a viditelnosti.
Co tedy zůstává klíčové pro nátěrové postupy dnes? Přednost se dává vysoké kvalitě, odmaštění, pečlivé přípravě podkladu a dodržení technických listů výrobce, které zaručují dlouhodobou trvanlivost nátěrového filmu. V praxi to znamená pečlivé očištění, odmaštění a volbu vhodného nátěrového systému podle materiálu; některé pasáže textů uvádějí důležitost správného poměru vrstev, teploty a klimatických podmínek.
Moderní přístup k nátěrům také zahrnuje techniky minimalizace nákladů a zvýšení produktivity, jako je například použití výkonných ochranných fólií a speciálních pásek pro ochranu povrchů před poškozením během lakovacího procesu.
V současnosti je tedy cílem dosáhnout takové vizuální harmonie, která bude rezonovat s identitou dopravce, zatímco praktické aspekty zůstávají na technické úrovni: ochrana povrchu, ochranné vrstvy, a efektivní údržba s ohledem na náklady a kvalitu povrchů.