Jiřina Šiklová (1935-2021) byla pražská socioložka a publicistka.
V roce 1953 začala studovat historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Je spoluzakladatelkou katedry sociologie obnovené na FFUK v roce 1965.
Aktivně se podílela na pražském jaru, a proto byla po vstupu vojsk 21.
Poté se jako sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči podílela na výzkumu stárnutí.
Od počátku sedmdesátých let spolupracovala s Petrem Pithartem při tajné distribuci exilových a zahraničních publikací.
Podepsala Chartu 77.
Počátkem května 1981 byla spolu s dalšími zatčena a vězněna v Praze-Ruzyni.
Po listopadu 1989 založila katedru sociální práce, kterou vedla až do února roku 2000.
Poté zde nadále přednášela problematiku životního cyklu, sociální gerontologie, genderu a sociální problémy minorit, národností, azylantů či uprchlíků i tematiku nevládních, neziskových organizací.
Je také zakladatelkou centra a knihovny Gender Studies v Praze.
Publikovala desítky statí v odborných časopisech zahraničních i domácích, byla předsedkyní Masarykovy sociologické společnosti v ČR.
V roce 1995 získala cenu Žena Evropy, v roce 1999 jí prezident Václav Havel udělil medaili T. G. Masaryka I. stupně za zásluhy o republiku, v únoru 2000 jí byla předána plaketa Alice Masarykové za zásluhy o rozvoj sociální práce v České republice.
Jiřinu Šiklovou mám ráda.
Je inspirující a její energie mě nabíjela, kdykoli jsem ji slyšela mluvit.
Byla to chytrá ženská, která toho hodně zažila, ale zůstávala pozitivní.
Byla také hodně aktivistická a pro někoho až kontroverzní, což se lidem bojujícím za své přesvědčení stává.
Agitovala, vzdělávala, přednášela až do konce svých dní.
Byla to generace mojí mámy a byla jí i trochu podobná ve své přímosti.
Přečíst si tedy od ní pojednání o smrti bylo více něž lákavé.
Ta knížka není žádný literární skvost, ale otevírá témata, kterým se lidé spíše vyhýbají.
Ona je ale bere s přehledem a předkládá k zamyšlení.
Věcně, bez sentimentu a pravdivě.
A moc mě potěšilo, že zde cituje i Irvina D.Yaloma.
No nechtělo se mi ji číst...
čím víc vyspělá společnost, tím víc je ztráta jednotlivce bolavá, čím víc je bolavá, tím víc ji vytěsňujeme.
Prostředek knihy mě nejvice zaujal.
Ars moriendi neboli umění umírat bylo v něčem obdobou umění žít.
Jiřina Šiklová otvírá důležité téma smrti jako tabu dnešní doby.
Co od knihy čekat?
Výborné.
Krásné zamyšlení nad vlastní smrtelností a práce s ní.
Další kniha paní Šiklové, ač útlá, tak plná mouder.
O smrti se nejen nemluví, dokud se nás nebo naší rodiny nedotkne, ale snažíme se dělat, jako že vůbec není.
Možná je to u nás zdravotníků obrana před vyhořením, ale to nikoho z nás neomlouvá.
Many z lidí - pacientů z nemocnice už neodejdou.
Ale my je vidíme "jen" jako pacienty.
Musí mít diagnózu - to znamená věčné odběry, nepříjemná vyšetření...a při tom musí být lékařům jasné, že léčit už nelze a mnozí z těch staříčků to ani nechtějí.
Lékaři místo aby rodině vysvětlili stav a lidskou stránku těchto - s prominutím- "lidí se smrtí na jazyku", dále alibisticky ordinují, aby je rodina nemohla napadnout, že neudělali vše.
Ale tito lidé chtějí JEN důstojné zacházení, a v klidu zemřít.
Ale dost mých úvah.
Knížku by si určitě měl přečíst každý, každého se týká.
a na závěr dva citáty.
Na stopu tohoto pojednání o nezbytných věcech života mě přivedl kamarád evangelický farář, když jsem s ním konzultovala literaturu k disertaci a zrovna jsem řešila psychologickou literaturu k tomu, proč nás jistým způsobem přitahuje a fascinuje zkáza, smrt a utrpení.
Šiklovou mi půjčil a já si ji nakonec koupila, protože to je knížka, kterou by člověk, zajímající se o psychologii z laického hlediska, doma měl mít.
Šiklová má myslím hodně velkou pravdu.
Samozřejmě, smrti se nelze nebát, protože kdo by se nebál toho, o čem neví, co po tom bude?
Ale vyhnat ji pryč není řešení.
Za prvé se mnohdy bojíme víc toho, co nevidíme, ale jen tušíme (i v hororech působí větší děs náznaky, než plný pohled na příšeru)...
a za druhé, jednou se nám to vyhánění smrti škaredě vrátí, protože spolu s ní budeme vyhnáni i my a budeme buď někde umírat sami, pomalu a v opuštění, anebo budeme vědět, že se to blíží, ale nebudeme o tom smět s nikým mluvit, protože to je tabu, a "babi, ty přece neumřeš, takhle mluvit nesmíš" a podobně.
Přitom mluvit s umírajícími nebo starými o tom, že to přijde, říct jim, co jim ještě chceme stihnout a hlavně nechat je, aby řekli, co mají na srdci oni... to je strašně důležitý a měli bychom se to zase začít učit.
Knížka, která stojí za přečtení a hlavně za poučení.
Kéž by se nám podařilo zase začít "kmotřičku" brát zpátky k nám.
Paní Šiklová je pro mne svým způsobem Dáma.
Má znalosti, zkušenosti a odvahu pojmenovat věci pravdivě.
Pohlédnout do tváře i věcem před kterými velká část společnosti (často nikoli vlastní vinou) zavírá oči či se alespoň zkouší dlouho "dívat jinam".
Velice potřebná kniha k navázání dialogů s kýmkoli.
Umírajícím, pozůstalým, nemocným, přítelem, dítětem...
Útlá knížečka o umírání v dnešní uspěchané době.
O tom, že se nemáme bát mluvit o smrti s umírajícími - to považuji opravdu za důležité, škoda, že mi to nedošlo dřív.
"Ještě před sto lety většina lidí věděla, jak by se měla se svými zesnulými rozloučit.
"To není jenom vlastní strach ze smrti. O smrti nemluvíme proto, že nevíme, zda je, nebo není správné dávat najevo emoce.
Zda se má plakat, stěžovat si, litovat druhé a sám se nechat litovat".
A hlavně umírá-li člověk, nebo ví, že jeho konec se blíží, určitě je vhodné s ním o smrti mluvit a hlavně ho neopouštět.
Knížka se mi dostala náhodou do ruky asi před dvěma lety, dnes konečně jsem ji "doklepla".
Dlouho spokojeně odpočívala v poličce - ani vlastně nevím proč.
Snad že jsem čekala trochu věděčtější pojetí (dost mě rušily stylizované rozhovory na začátku každé kapitolky), nebo naopak ještě praktičtější návody, jak téma smrt uchopit a jak smrt prožívat.
Chápu ale že to moc nejde - smrt každého člověka je jedinečná, a tak se nedá moc dobře univerzálně radit, tím spíš, když rituály už dnes skoro neexistují a člověk si musí tak nějak poradit sám.
Kniha ve mě zanechala velký dojem.
Konečně se někdo nebál napsat to, na co se každý z nás bojí sebevíc jen pomyslet.
Smrt je součástí života.
Je tu, ať už si to přiznáme, nebo ne.
Jednoho dne k ní dospějeme každý z nás.
Je opravdu zajímavé, jak se chápání, pojímání a vnímání smrti za celá staletí měnilo a vyvíjelo.
Dříve jí lidé brali jako něco běžného.
Byla součástí jejich životů.
Dnes se jí snažíme ignorovat.
Je pravda, že když jsme nemocní, něco zásadního nás trápí, málokdy se někomu svěříme.
Zato, když se jedná o malichernosti, dokážeme si stěžovat naplno.
Neříkám, že bychom si o ní měli povídat denně.
Ale umět se o ní bavit s dětmi, dokázat je připravit na to, co je čeká... pohřby, smutky, nešťastné události a okamžiky v rodině.
To by se nemělo zamlčovat a ignorovat.
Lidé by se o tom měli umět mezi sebou bavit.
Přesně o tom je kniha.
Vyslovila to, co je pro nás téměř nevyslovitelné.
Dnes spolu už skoro nekomunikujeme mezi sebou.
O to méně o tomto tématu.
Vyhoštěná smrtČtivě napsaná knížka, upozorňující na vytěsnění smrti v současné kultuře života.
Nijak násilně a přesto dost neodbytně upozorňuje čtenáře na to, co nemá v pohledu na život vytěsnit či míjet, totiž jeho konec a přípravu na něj.
Ač knížka není napsaná výslovně z pozice křesťanské víry mluví o křesťanské praxi s úctou a umožňuje věřícímu, aby si věci „domyslel“ podle své víry.
V této rubrice vás chceme upozorňovat na vycházející odborné knihy nebo časopisy (nikoliv beletrii, nikoliv populární knihy a časopisy), které souvisí s pastorací a mohou být užitečné buď pro širší rozhled nebo jako specifická pomůcka pro určitou oblast pastorace.
Uvádíme jen anotace titulů, nikoliv jejich recenze.
Ty by byly také vítané - pokud někdo zašle kvalitní recenzi anotované práce, kterou neotiskuje v některém odborném časopise, můžeme jí také na těchto stránkách uveřejnit.
Upozorujeme jen, že zde jde o službu, která má napomoci v orientaci na knižním trhu z odborného hlediska, nikoliv o reklamu některému nakladatelství nebo autorovi.
Odborným garantem této stránky je Mons. doc. Aleš Opatrný, Th.D.
Vyhoštěná smrtČtivě napsaná knížka, upozorňující na vytěsnění smrti v současné kultuře života.
Nijak násilně a přesto dost neodbytně upozorňuje čtenáře na to, co nemá v pohledu na život vytěsnit či míjet, totiž jeho konec a přípravu na něj.
Ač knížka není napsaná výslovně z pozice křesťanské víry mluví o křesťanské praxi s úctou a umožňuje věřícímu, aby si věci „domyslel“ podle své víry.
V této rubrice vás chceme upozorňovat na vycházející odborné knihy nebo časopisy (nikoliv beletrii, nikoliv populární knihy a časopisy), které souvisí s pastorací a mohou být užitečné buď pro širší rozhled nebo jako specifická pomůcka pro určitou oblast pastorace.
Upozorujeme jen, že zde jde o službu, která má napomoci v orientaci na knižním trhu z odborného hlediska, nikoliv o reklamu některému nakladatelství nebo autorovi.
Tagy a další meta informace níže.
Klíčové momenty života a jejich dopad na názorovou práci
- Jiřina Šiklová byla pražská socioložka a publicistka.
- Spoluzakladatelkou katedry sociologie obnovené na FFUK v roce 1965.
- Aktivně se podílela na pražském jaru, a proto byla po vstupu vojsk 21.
- Podepsala Chartu 77 a byla zatčena a vězněna v Praze-Ruzyni v roce 1981.
- Po revoluci založila katedru sociální práce a věnovala se tématům životního cyklu, gerontologie a sociálních problémů minorit.
Odhalení tabu smrti a její společenské kontexty
Ona je ale bere s přehledem a předkládá k zamyšlení.
Ars moriendi neboli umění umírat bylo v něčem obdobou umění žít.
Vyhoštěná smrt čtivě upozorňuje na vytěsnění smrti v současné kultuře života.
reflexe a dopady na současné diskuse
Umírajícím, pozůstalým, nemocným, přítelem, dítětem - to je tematika, která se objevuje v publikacích Šiklové a jejích rozebraných myšlenkách.
Podílela se na výzkumu stárnutí a na mezigeneračním dialogu, který se dotýká i témat smrti a důstojného umírání.