Již celé generace stavitelů aplikují klasickou omítku stejným způsobem. Tradiční dvouvrstvá omítka je schema, které se osvědčilo, a které prověřily celé generace uživatelů. Nejužívanější vnitřní omítkou je štuková vápenná omítka, která se skládá ze dvou vrstev. První vrstva, tzv. jádro, je z vápenné malty, nanesené v tloušťce asi 1,5 cm. Po jejím zavadnutí se nanáší vrstva druhá, tzv. štuk, v tl. 0,2 až 0,3 cm. Tradiční štuk je z vápna a jemně prosátého písku. Povrch štuku se uhladí hladítkem s plstěnou vložkou. Jestliže se přidá do štuku trochu sádry, má omítka hladší povrch a štuková vrstva rychleji tuhne. Sádrová omítka se provádí rovněž jako dvouvrstvá. První vrstva je z vápenné malty s přísadou sádry a druhá vrstva je sádrový štuk.
Zatřená cementová omítka je jednovrstvá a hodí se pro podřadné místnosti. Její povrch se vyhlazuje dřevěným hladítkem. Tzv. pálená cementová omítka je dvouvrstvá. I když je omítání dosti namáhavé a obtížné, může neodborník při určité zručnosti provést některé jednodušší omítkářské práce sám. V první řadě se musí zdivo zvlhčit vodou (obvykle postříkat štětkou). Malta se nahazuje na stěny prudkým pohybem zednickou lžíicí. Malta musí mít správnou hustotu. Při nahazování hustší malty musíme vyvinout větší sílu k nahození, a proto je omítání hustší maltou namáhavější. Přilnavost hustší malty ke stěně je menší a kromě toho hustá malta vytváří na zdivu jakési kopečky. Je nutné, aby v maltě bylo předepsané množství pojiva, jinak malta při omítání špatně přilne a po zatvrdnutí není dost pevná a odolná.
Rovná plocha se při omítání zajišťuje maltovými omítníky. Jsou to svislé pruhy omítky, vzájemně vzdálené 1 až 1,5 m, nahazované po celé výšce místnosti, či fasády; široké jsou na jedno nahození malty. Jejich povrch se vyrovnává hranou latě, která se posouvá nahoru a dolů a tlačí se k jedné straně. Povrch všech pruhů se zkontroluje- pruhy musí být rovné a svislé a v jedné rovině. To se obvykle hned nepodaří a v některém pruhu je třeba maltu ubrat a v jiném zase přidat. Potom se omítá mezi těmito pruhy a povrch omítky se srovnává latí, která se pohybuje po povrchu pruhů. Přitom se lať pohybuje střídavě doleva a doprava a současně se posunuje nahoru. Přebytečná malta se střásá do truhlíku. Prohlubeniny v omítce se uhladí dřevěným hladítkem. Takto se postupně omítají plochy mezi dalšími pruhy.
Nanáší se tak první vrstva omítky, tzv. Druhá vrstva, tj. vrchní, štuková, se zpravidla nanáší tzv. natahováním. Štuková malta bývá řidší než malta na jádro. Při natahování se nabere zednickou lžící na dřevěné nebo kovové hladítko, které se přiloží těsně ke stěně, mírně se skloní a v tomto sklonu se při mírnějším tlaku na stěnu nanese v tenké vrstvě na jádro. Po natažení větší plochy se štuková vrstva uhladí hladítkem s plstí. Jestliže některé místo zaschne rychleji, pokropí se mírně vodou, aby povrch omítky nepopraskal.
Někdy se na omítce na komínu objevují hnědé skvrny, které jsou prostoupeny dehtovými zplodinami z vlhkých sazí v komíně. Pak se doporučuje tuto omítku otlouci, spáry v komínovém zdivu vyškrábat do hloubky asi 3 cm, potom zdivo očistit koštětem, pokropit a omítnout cementovou maltou v poměru 1:3,5. Dříve, než vrstva malty zcela ztuhne, přetáhne se štukovou maltou a uhladí. Vyskytujíli se na omítce skvrny od ohně, kouře, zatékání, apod., pak se malba na poškozených místech seškrábne, omítka se řádně vymyje čistou vodou a po zaschnutí se doplní připravenou omítkovou směsí.
Různě pojaté povrchy interiéru obytných prostor byly vždy pod silným vlivem módních trendů. Obzvláště dnes, kdy tyto trendy určuje svévole všudypřítomných periodik, které by bez stále se měnících trendů neměly o čem psát. Při výběru barvy, či tapety se řiďte vlastní intuicí, nebo požádejte o radu praktikujícího architekta. Nemusíte však výběru barvy přikládat přehnanou důležitost. Veškeré malby jsou krokem vratným a je pravděpodobné, že se v průběhu Vašeho života ještě několikrát změní.
Mezi vhodné postupy při výběru barvy patří natření zkušebních ploch několika odstíny, mezi kterými se rozhodujete. Před samotnou výmalbou nejdříve místnost pečlivě ukliďte a ochrannou fólií zakryjte veškerý nábytek. Poté můžete aplikovat chtěnou barevnou, či bílou malbu. Před každou výmalbou je nutné zajistit čistý hladký povrch. Existují různé druhy přístrojů na broušení povrchu. U staveb menších měřítek si vystačíme s hrubým brusným papírem, kterým vyhladíme omítku do požadované hrubosti. Smetákem očistíme povrch stěn, vyluxujeme, nebo zameteme prach a zbytky omítky. Poté můžeme nanášet základní nátěr, který nám povrch zpevní a dosáhneme jeho pomocí jednotného vizuálního působení povrchových úprav.
V případě renovace se sádrou, nebo štukem zahladí důlky po hřebících a ostatní nerovnosti, které by pak samotný barevný nátěr sám dostatečně nepřikryl. Trochu jinak se chovají různé podkladní materiály. Například u sádrokartonu počítejte s poměrně vysokou mírou savosti, čemuž lze předejít penetrací povrchu před výmalbou. V dnešní době, která hlavně v materiální oblasti volá po vysoké míře „dokonalosti a úplnosti,“ je běžné, že k docílení nadprůměrného stavu hladkosti povrchu máme v nabídce použít některou z prodávaných disperzních hmot, která se vyhlazuje pomocí ocelových hladítek. Stejně jako v případě sádrokartonu, tak i u ostatních podkladů se doporučuje stěnu nejdříve penetrovat. Tím snížíme míru savosti stěny a malba tak bude moci nerušeně a bez povrchových defektů zaschnout. Používají se k tomu opět různé speciální penetrace, i když v minulosti bohatě stačila obyčejná mýdlová voda.
Cementová omítka patří k základním omítkovým směsím. Jedná se o omítku z cementové malty, nanášenou obvykle v jedné vrstvě v tloušťce 15-20 mm, ale aplikuje se i jako vícevrstvá. Lze ji použít jako vnitřní i venkovní omítku. Používá se především na tvrdý trvanlivý podklad jako je cihla, kámen, beton.
Charakteristika a vlastnosti cementové omítky: Cementová omítka se řadí k běžně užívaným typům omítek. K jejím přednostem patří zejména pevnost a odolnost proti vlhkosti, což ji předurčuje k použití v prostorách s vyšším zatížením a vlhkostí. Je trvanlivá, cenově výhodná a dobře drží téměř na jakémkoliv tvrdém povrchu. Všechny tyto vlastnosti cementovou omítku předurčují k použití jak pro vnitřní, tak i venkovní prostory. Je ideální pro omítky v prostorách se zvýšenou vlhkostí, jako například koupelny, prádelny, sklepy, garáže, dílny a podobně.
Díky svému pevnému složení je cementová omítka odolnější vůči vlhkosti a mechanickému opotřebení. Ve srovnání s omítkami na bázi vápna poměrně rychle schne, což zkracuje dobu výstavby. Cementová omítka je jednou z nejsilnějších a nejodolnějších. Vrstva omítky zajistí nejen hygienickou, ale i estetickou funkci. Cementová malta má vysokou přilnavost k cihlovým a betonovým povrchům, vyplňuje i malé trhliny.
Technické vlastnosti cementových omítek: Hustota: Pevnost takové směsi bude přímo záviset na koeficientu hustoty. Vysoká tepelná vodivost: Na rozdíl od jiných omítek. Propustnost par: Aby se zabránilo kondenzaci, musí obklady stěn absorbovat přebytečnou vlhkost a přivést ji ven. Doba schnutí: Doba schnutí cementové omítky je poměrně dlouhá, což tuto omítku poněkud znevýhodňuje.
Složení cementové omítky: Cementová omítka se míchá z písku, cementu a vody. Množství vody pro namíchání omítky závisí na druhu a vlhkosti použitého písku. Pevnost tohoto suchého povlaku bude zcela záviset na vlastnostech cementu. Pro dokončovací práce se používá jemný písek. Baritový písek a serpentinitový písek poskytují ochranu před různými typy záření. V cementové směsi se často používají kovové hobliny (lze zvolit i prach), což jí dodává vynikající pevnost a houževnatost. Perlitový písek bude sloužit jako vynikající tepelně a zvukově izolační nátěr.
Je možné použít cement bez písku pouze pro tmelení malých trhlin. Pro vyrovnávání různých nátěrů se nepoužije složení bez písku. Použití příliš jemného písku bude nežádoucí, protože omítka může vytvářet velmi působivé výmoly. Kvalita konečného povrchu bude přímo záviset na poddruhu vybraného písku.
Jak nanášet vnitřní omítku? | Ytong
Typy cementových omítek podle povrchové úpravy: Zatřená cementová omítka: Nanáší se dřevěnými hladítky v tloušťce do 15 mm. Hladká cementová omítka: Povrchová úprava se provádí kovovými hladítky pro docílení hladkého vzhledu bez viditelných spár. Pálená cementová omítka: Provádí se speciální úpravou povrchu, kdy se na jádro z cementové omítky o tloušťce vrstvy 12 mm následně nanáší velmi jemná cementová malta, která se vypaluje pomocí ocelového hladítka za použití zásypu z cementu a vody.
Cementová omítka se řadí k běžně užívaným typům omítek. K jejím přednostem patří zejména pevnost a odolnost proti vlhkosti, což ji předurčuje k použití v prostorách s vyšším zatížení a vlhkostí. Je trvanlivá, cenově výhodná a dobře drží téměř na jakémkoliv tvrdém povrchu. Všechny tyto vlastnosti cementovou omítku předurčují k použití jak pro vnitřní, tak i venkovní prostory. Je ideální pro omítky v prostorách se zvýšenou vlhkostí, jako například koupelny, prádelny, sklepy, garáže, dílny a podobně. Nelze ji však použít přímo na trvale vlhké zdi, protože v tomto případě by došlo k uzavření vlhkosti ve zdivu a následnému poškození omítky.
Cementová omítka se míchá z písku, cementu a vody. Množství vody pro namíchání omítky závisí na druhu a vlhkosti použitého písku. Cementová omítka vyžaduje dokonalý suchý a čistý podklad. V případě vyšší savosti podkladu je vhodné podklad předem zkropit vodou, abyste zamezili příliš rychlému vyschnutí omítky a zároveň tím předešli vzniku trhlin. Pokud se nanáší ve více vrstvách, je vždy nutné nechat předchozí vrstvu dostatečně vyschnout. Doba schnutí cementové omítky je poměrně dlouhá, což tuto omítku poněkud znevýhodňuje. Vzhledem k vyšší hmotnosti těchto omítek, je rovněž vhodné při větší tloušťce vrstvy omítky použít speciální sítě pro vyztužení.
Ve výsledku sice uvidíte jen štuk, jemnou fasádní omítku, nebo jiné pohledové materiály, ty by ale bez kvalitního podkladu nedržely. Omítky jsou totiž zpravidla vícevrstvé - o vyrovnání a zpevnění se starají právě hrubé jádrové omítky. Jedna vrstva nestačí. Aby omítky splňovaly přísné požadavky z hlediska funkčnosti i vzhledu, musí být vícevrstvé. Nejtlustší vrstvu, která si poradí i s velkými nerovnostmi, tvoří jádrová omítka. Kromě srovnání plochy zajistí také dostatečnou pevnost a odolnost povrchu. Platí, že čím silnější vrstvu omítky budete nanášet, tím větší zrno by měla mít. Na výběr máte ze 3 základních hrubostí (velikostí zrna) - 1 mm, 2 mm a 4 mm. Všechny jádrové omítky jsou určené pro nanášení v silnější vrstvě a pro vyrovnání i zpevnění podkladu.
Pojivo obsahuje cement a vápenný hydrát. Díky cementu je omítka dobře zpracovatelná a odolná. Má charakteristickou šedou barvu. I kvůli tomu se obvykle nepoužívá jako finální vrstva ani pro nenáročné aplikace. Protože neobsahuje cement, je po zaschnutí bílá. Zpravidla se používá jen pro vnitřní použití - je méně odolná a pevná. V exteriéru se často používá i při rekonstrukcích historických objektů, protože představuje tradiční stavební materiál. Vzhledem k jejím vlastnostem bývá její tloušťka menší (do 20 mm). Výhodou vápenných omítek je dobrá paropropustnost.