Když tak sedím u vody a hledím na špičku svého feederového prutu. Tohle už moc nepoužívám. Proč právě policajt? Protože „hlídá“ naše záběry. Tento název pro tuto mechanickou pomůcku zvýrazňující záběr je rozšířený spíše na Moravě než v Čechách, ale na tom nezáleží. Všichni víme, o čem je řeč, a všichni jsme si tím prošli. Nakonec, používá se stále. Je pravda, že mnohde byl nahrazen jemnými feederovými špičkami, jinde zase elektronikou, ale nezmizel a ani nezmizí zcela. Ostatně i já se k němu vracím, když jdu třeba večer na úhoře. Kde jsou ty doby, kdy ani tato naprosto základní pomůcka nebyla pokaždé k dostání? Občas se stalo, že po zaseknutí odlétl policajt bůhví kam a v prodejně jsem pak slyšel: „Zeptej se zítra. Už nemáme.“
No a právě tato skutečnost nás pak nutila vymýšlet si vlastní řešení a improvizovat, jak se dalo. Korkového policajta nahradil pingpongový míček, obal od Kinder vajíčka, záclonový kroužek, prořízlý velký gumový těsnicí kroužek, pod špičku se navlékala naříznutá kostička polystyrenu nebo obyčejná gumička a tak bych mohl pokračovat. V té době se začaly objevovat první svítící signalizátory. Šikovní domácí kutilové zvládající práci s pájkou a žárovičkami LED dostali prostor. Karasů je tu spousta.
Přiznávám, že jako kluk jsem nebyl velkým příznivcem položené. Bavil mě daleko víc splávek a přívlač. Nicméně když se šlo na kapry, chytalo se na položenou a jednoduché to skutečně nebylo. Na většině vod byla spousta drobotiny, která okusovala naše nástrahy a boilie bylo teprve přede dveřmi. Chytalo se na těsto, chleba, brambory a kukuřici, takže cejni a plotice třískali policajtem v jednom kuse. Často se zasekávalo do prázdna a pro mě to bylo peklo. Jedině velká nástraha na velkém háku dávala jakousi naději, nebo spíše záruku alespoň chvíle klidu.
Večer všechno připravuji skoro jako kdysi. Dva teleskopické pruty, které používám na úhoře, vidličky, prohrabávám staré krabice, kde najdu i policajty, vařím brambory. Jen těsto si beru hotové. Ráno pak zasednu u rybníka. Nahodím, pověsím policajty mezi očka prutů, dopnu vlasce, otočím se k prutům zády, že si lépe srovnám křeslo a posadím se, když vtom slyším, jak policajt třískl do prutu a prut se hrne do vody. To se stává málokdy, že záběr přijde okamžitě, ale stává se to. Mám sice radost, že je hned ryba na háčku, ale mrzí mě, že jsem ten záběr neviděl, protože hlavně o to mi šlo. Na nějaké dlouhé úvahy však není čas.
Popadnu prut a táhnu vzpouzející se rybu k sobě. Je to větší karas, kterých jsou tu spousta. Myslím, že hlavně díky nim se tu nudit rozhodně nebudu. Ještě pár otočení kličkou a pod břehem to zašplouchá. Ponořím podběrák a karas je venku. Kdysi jsme takto karasy chytávali, ale byli to karasi obecní. Tohle je „stříbrňák“. Tihle tu nebývali. Karasa stříbřitého jsem znal jen z rybářského atlasu a říkal jsem si, jestli tuhle rybu Dunaje vůbec kdy uvidím. Ve snu by mě nenapadlo, že se kvůli ní na mnoha vodách rozloučíme s karasem obecným. Jako nástraha poslouží kulička těsta. Karas zabral na kuličku těsta. Dávám na háček novou a nahazuji zase kousek od břehu jako předtím. Na této bývalé pískovně už je dno hodně zanesené, ale tady, kousek od břehu, je pořád taková čistá písečná kosa, kde ryby nástrahu vždycky rychle najdou.
Konečně se ozve druhý prut, kde je nastražená kostička brambory. Čihátko popojede kousíček k prutu a zastaví se. Jsem ve střehu. Pak se začne zlehoučka napínat vlasec před špičkou prutu, ale policajt se ani nehne. Ryba musí za vlasec skutečně zatáhnout, aby člověk viděl záběr. Pak maličko poskočí a vzápětí začne klesat dolů. To jsem vždycky na rozpacích - nechat to být, nebo zaseknout? Zaseknu, ale je to do prázdna. Stahuji sestavu zpět. Nástraha je pryč. Tentokrát vyhrála ryba.
Stahuji i druhý prut. Kulička těsta, které se pomalu rozpouští, je poloviční. Také ji měním a nahazuji. Během celkem krátké chvíle mám na těsto dva záběry, ale dvakrát zasekávám do prázdna, přestože sekám ve chvíli, kdy je policajt v pohybu. Když se nám tohle stávalo, a stávalo se to často, vždycky jsme říkali, že to tahají malé ryby. Možná to tak je, ale další promarněný záběr mě přinutí ke změně. Jsem tu sice proto, abych se zase pokochal poskakujícím policajtem, ale chci si sáhnout i na nějakou rybu.
Kuličku těsta tedy nastražím mimo háček. Vlasec víc napnu, k čemuž použiji těžší zátěž, a pod prutem nechám u policajta jen krátký průvěs. Dříve to bylo poctivých třicet centimetrů. Teď je to sotva deset. Nastražím těsto mimo háček a rázem je vše jinak. A stalo se přesně to, co jsem si myslel. Po chvíli se policajt přilepí k prutu a ryba si bere vlasec přes povolenou brzdu. Klasická jízda kapra. Ryba to není velká, ale byla chycená, respektive chytila se sama naprosto spolehlivě. Přání se vyplnilo. Mám rybu. Ale chtěl jsem opravdu jen tohle? Prostě chytit rybu a nic víc? V tu chvíli se mi to zdá tak nějak chudé, ale takto přece běžně chytáme. Sami jsme přivedli rybařinu až sem, jak jsme své koncové sestavy a nástrahy stále vylepšovali a zdokonalovali.
Jenže dnes už to tak zcela jednoznačně nevidím. Ne že bych se chtěl vracet ke starým metodám a protlačovat nějakou retro rybařinu, to rozhodně ne. Ale po dalších celkem snadno chycených rybách jsem si začal uvědomovat, že jsme současně se stále se zdokonalujícím nářadím a rafinovanými nástrahami určitě o něco přišli. Těžko to vysvětlovat těm, kdo nic jiného než současné trendy vlastně neznají. Věřím, že těm, komu jde hlavně o tu rybu, nic nechybí a výdobytky dnešní doby náležitě využívají ke svému prospěchu. Nechci být sentimentální, ale my ostatní, kteří to máme trochu jinak, jsme zchudli, řekl bych. Anebo prostě si jen začínáme uvědomovat, že nenávratně přicházíme o své dětství? Ať tak či onak, pokrok nezastavíš. Pohupující se policajty či čihátka, chcete-li, vidím pod pruty u našich vod čím dál méně. A člověku to tak nějak ani nepřijde. V tom shonu okolo nás se děje spousta věcí a přijímáme je prostě tak, jak jsou. Jen čas od času se zastavíme a zamyslíme nad tím, co bylo, je a bude. Nikdo z nás není vědma a do budoucnosti můžeme jen těžko nahlédnout. Co bude dál? Jak se bude rybaření vyvíjet? Nevím. Žiji tím, co je dnes, ale musím říct, že i můj pohled na rybaření se mění a myslím, že se to nestalo jen mně. Současně mě baví sledovat nové trendy a zkoušet nové věci a to je dobře. Protože, když se přestanete zajímat o budoucnost a začnete žít jen minulostí, je to prakticky začátek konce, a proto žádný návrat k zavěšeným signalizačním pomůckám na vlasci neplánuji. Ovšem zkusit si to po letech bylo zase docela fajn… Číhátka jsou sice drobnost ale při lovu ryb nezbytná. Dozvíte se jak si sami takové číhátko vyrobíte. Čihátko, policajt... A jistě bychom našli množství dalších rozmanitých názvů pro jednu rybářskou drobnost, která je sice malá, ale jinak velice užitečná. A jakmile nám visí na prutě, s napětím ho sledují oči všech rybářů. Kdy už se to nehybné čihátko dá konečně do pohybu, aby nám signalizovalo tolik očekávaný zájem ryby?
Čihátko, stejně jako splávek, nám signalizuje, že ryba se začala o naši nástrahu zajímat a nakonec nám určí i nejvhodnější dobu záseku. Čihátko má tedy pouze jednu jedinou funkci, a to upozornit nás na záběr ryby. Zkusme si některé věci zobecnit. Jeho barvy, velikost a tvar by měly být takové, abychom si při jeho dlouhém pozorování zbytečně neunavili zrak. Pak klesá i naše pozornost. Nenávratně pryč jsou doby, kdy nám jako čihátko postačilo zlomené stéblo trávy, umístěné mezi očka plného laminátu, nebo kulička těsta, kterou jsme nalepili před špičku prutu. Dnes máme možnost vybírat ze spousty čihátek nejrůznějších barev, tvarů a velikostí.
by měla být taková, aby průvěs vlasce byl co nejmenší a odezva signalizátoru na záběr co nejprůkaznější. Proto nepoužíváme čihátka zbytečně těžká a v případě potřeby je v průběhu lovu obměníme. Hmotnost čihátka bychom především měli přizpůsobit síle proudu vody, na stojaté vodě spodních proudů. by měla kontrastovat s okolím, kde je čihátko umístěno a dále by nemělo splývat s pozadím. V neposlední řadě barvu přizpůsobíme viditelnosti, tedy denní, či noční době. Barvu čihátka tedy volíme vzhledem k prostředí,denní, či noční době a k pozadí, na jakém lovíme. by neměl být příliš složitý, kouzlo je v jednoduchosti. Důležité je, aby nasazení,či sejmutí čihátka bylo rychlé, bezproblémové. U čihátek, která umisťujeme mezi očka prutu, je vhodný například tvar kroužku. Aby se nám při záběru signalizátor nezamotal, neměla by se jeho horní část vejít do očka prutu, kde je umístěno a jeho těžiště by mělo být v jeho spodní části. Jedná-li se o čihátko, které umisťujeme před špičku prutu, nemělo by samovolně sjet po vlasci (někdo nemusí souhlasit) a samozřejmě by jej nemělo poškozovat. Tvar čihátka nenínejdůležitějším požadavkem na jeho funkčnost, ale není ani zanedbatelný.
Velikost a tvar čihátka je důležitý především za větrného počasí, abychom dokázali rozlišit falešné záběry od těch skutečných. Např. za větru je někdy obtížné rozlišit, zda pohyb signalizátoru pochází od ryby nebo nás jen klame vítr. Rovněž bychom tvar čihátka měli přizpůsobit délce jeho průvěsu, neboť některé typy signalizátoru záběru mají při delším průvěsu tendenci se zamotat. Pokud lovíme například za větru, můžeme pohyb čihátka fixovat několika způsoby. Třeba jeho uchycením k vidličce prutu za pomoci magnetu. Trochu pracnější je další možnost, kdy čihátko ve spodní části nastavíme například brčkem a to zasuneme do kovové trubičky zapíchnuté do země pod prutem. Abychom zabránili zamotání čihátka při záběru, je další možnosti tzv. odpadávací čihátko. Komu uvedené možnosti nevyhovují, může používat takové typy čihátek, které při nahazování není třeba snímat z prutu. Je jich opět několik druhů a záleží na vás, který bude nejlépe vyhovovat. Pro úplnost ještě uvádím, že čihátka můžeme rozdělit na ta, která plavou a jsou zhotovena z korku, či jsou k jejich výrobě použity různé „bubliny" z umělé hmoty, až po pingpongové míčky. A ta, která po pádu do vody jsou pro nás zpravidla již navždy ztracena. Dosud byla řeč výhradně o signalizátorech mechanických, jejichž výrobní a pořizovací cena je velmi nízká a která nás na záběr zpravidla upozorní svým pohybem. Protože jsou některá čihátka dutá, můžeme je dodatečně vyplnit například drobnými korálky a ryba nás při záběru upozorní i akusticky. Pokrok se nedá zastavit, a tak nyní je na výběr množství signalizátorů, které nás upozorní na záběr jak akusticky, tak rozsvícením diod, které bývají zpravidla barvy zelené, červené a v poslední době stále oblíbenější modré. Rovněž lze použít různé příposlechy, které předávají signál do vzdálenosti desítek až stovek metrů.
K montáži nábytkových dílů. Je to tzv. čep,nebo kolík (týbl), který je vyroben z tvrdého dřeva a lze jej koupit v délce 80 cm a různých průměrech v každé prodejně truhlářských potřeb. Pro naše potřeby je asi nejvhodnější průměr 10 mm a hlazený povrch. Jedna tyčka vyjde na několik korun , přičemž jak uvidíte dál, na jedno číhátko je třeba jen cca 22 mm. Tedy - z jedné tyčky vyrobíme 35 celých kusů základního těla číhátka. Dále potřebujeme klasickou ventilkovou gumičku v délce asi 22 mm. Jedna gumička v délce 10 cm a za dvě kačky stačí k osazení čtyř hlídačů a ještě nám zbude na zarážky olůvek! Ještě potřebujeme docela obyčejnou kancelářskou sponku a kapku vteřinového lepidla. Potom plastovou kuličku, která se používá do dětských pistolek. Balíček, ve kterém je snad 200 kuliček, vás přijde asi na 25 Kč.
Nejnákladnější na pořízení celé výbavy jsou barvy. Sada devíti odstínů vodou ředitelných modelářských barev stojí zhruba kolem 70 korun. Pokud však nejste zároveň modeláři, barvy vám vydrží dlouho. A co je na nich nejlepší? Mají lesklý povrch, dají se ředit jen vodou a poměrně rychle zasychají. K výrobě základního dílu budete ještě potřebovat malé vrtáky o průměrech 1 mm, 3,5 a 4 mm. Samozřejmě vrtačku a pilku. Nejprve si uřízneme potřebný kus v délce 22 mm, který začistíme smirkovým papírem.
V podélné ose do něho vyvrtáte otvor, který z jedné strany zvětšíte do průměru 4 mm, kde ke zlepšení funkce návěstního číhátka je dobré toto zahloubení osadit otevřeným dutým nýtem. Ten zakoupíte v železářství, ale pro funkci policajta není nezbytně nutný. Na druhé straně kolíku (čepu), je dobré zvětšit milimetrový otvor na průměr 3,5 mm do hloubky zhruba 2 mm, což s vůlí odpovídá vnějšímu průměru ventilkové gumičky, která se pak do zahloubení zalepí. Za pomoci kleštiček na rozvinuté a porovnané sponce vytvarujeme očko. Co nám ještě zbývá? Zkrátit drátek sponky na délku, která je rovněž vidět na obr. 2 a pak už můžeme kompletovat!
Nejprve ustřihneme nůžkami ventilkovou gumičku v délce cca 22 mm a navlékneme ji na drátek, provlečený kolíčkem. Gumičku pak shrneme co nejdále od konce drátku a nejlépe ji proti narovnám pojistíme stiskem kleští. Obnažený konec drátku zahřejeme nad ohněm zapalovače téměř do červena a pak rychle přiložíme plastovou kuličku, do které se konec drátku zataví. Nejenže kulička na konci číhátka vypadá dobře, ale je vlastně i příjemnou oporou pro prst při jeho odjištění. A hlavně je zarážkou ventilková gumičky. Tu pak ještě jejím průměrem zavedeme do zahloubení v kolíku a na obou stranách ji, a to jak u kuličky, tak i u kolíku, zakápneme vteřinovým lepidlem. Takto vyrobené číhátko, má ideální hmotnost pro chytání na mírně proudných a stojatých vodách. Důležité je, že plave! Ventilková gumička plně nahradí ocelovou pružinu, která se používá u komerčně prodávaných číhátek!
- Výroba se pomalu blíží a postupy jsou jednoduché, nicméně vyžadují opatrnost při práci s epoxidovými prostředky a lepidly.
- Výsledek je pevný, odolný a plovoucí, ideální pro mírný proud.
Takže všechno hezky zakrýt. Jo, a při natírání epoxi jsem měl vždy nasazené rukavice. Dále uvedu, že samovýroba mě vyšla na cca 1.500,- Kč. Po natření epoxidovou pryskyřicí se celé pozadí sice leskne, ale nemusíte z toho mít strach. V akva se to srovná a nebude to tak do očí bijící. Až budete natírat pozadí barvou, tak natřete i boky koncových dílu. Já to neudělal a když se teď dívám na akva z boku, tak je vidět šedý polystyren. Z estetického hlediska.
Po odstranění vzpěr jsem spoje mezi tří dílu pozadí ještě omáznul silikonem a nechal zaschnout do druhého dne. Akvárium provozuji cca 2 měsíce a žádný problém. Čím dál víc přemýšlím, jak se vyvíjí rybaření a jaké nové trendy přináší budoucnost. Protože pokrok nezastavíš, pohyb čihátek a policajtů vidím pod pruty čím dál méně. A člověku to tak nějak ani nepřijde. Jen čas od času se zastavíme a zamyslíme nad tím, co bylo, je a bude. Co bude dál? Jak se bude rybaření vyvíjet? Nevím. Žiji tím, co je dnes, ale i můj pohled na rybaření se mění. Současně mě baví sledovat nové trendy a zkoušet nové věci a to je dobře. Protože když se přestanete zajímat o budoucnost a začnete žít jen minulostí, je to prakticky začátek konce, a proto žádný návrat k zavěšeným signalizačním pomůckám na vlasci neplánuji. Ovšem zkusit si to po letech bylo zase docela fajn…
Číhátka jsou sice drobnost, ale při lovu ryb nezbytná. A jistě bychom našli množství dalších rozmanitých názvů pro jednu rybářskou drobnost, která je sice malá, ale jinak velice užitečná. Čihátko a policajt nám visí na prutu a s napětím sledují oči všech rybářů. A jakmile nám visí, kdy už se to nehybné čihátko dá konečně do pohybu, aby nám signalizovalo tolik očekávaný zájem ryby?
Čihátko, stejně jako splávek, nám signalizuje, že ryba se začala o naši nástrahu zajímat a nakonec nám určí i nejvhodnější dobu záseku. Zkusme si některé věci zobecnit. Jeho barvy, velikost a tvar by měly být takové, abychom si při jeho dlouhém pozorování zbytečně neunavili zrak. Pak klesá i naše pozornost. Dny bez záběrů se dají chápat, ale dnešní čihátka nabízejí více variant a výběr barev a velikostí. Důležité je, aby průvěs byl co nejmenší a odezva co nejsprávnější.
