Cesta ze zhutněného štěrku: od zahrady po historické komunikace

Zase se do své vysněné Darvazy nedostanu. Po pokusu v roce 2018, kdy jsem nedostal víza, mi teď zhatí plány celosvětové zavírání hranic. Je to prostě v hajzlu. Původně jsem byl domluvený s Rosťou, se kterým jsem byl v roce 2017 v Íránu a byl to dobrý parťák na cestu, že pojedeme zase spolu. S Gruzií taky souhlasil, tak jsme pořád čekali, jestli se situace trošku uvolní, což je celkem adrenalin (nebo spíš k nasrání). No nic, tak si půjdu zajezdit po Evropě. To je v téhle bláznivé době skoro stejně zajímavé, jako jet na východ.

Jako hlavní cíl jsem si dal Portugalsko. Cestu tam plánuju jihem se zastávkou v Pyrenejích a cestu zpátky po severním pobřeží Biskajského zálivu. Plánování je celkem rychlé a jednoduché. Moje cesta bude částečně služební jízda, po cestě navštívím obchodní partnery a současně s tím se mrknu na hezká místa v okolí trasy. Proletím internet, abych našel, na co se podívám po cestě, stáhnu si portugalskou TET, sbalím tři trička a můžu jet.

Asi týden před cestou jsem se byl projet s kamarádem po okolí a zjistil jsem, že mi blbne navigace. Než se chytí na satelity a začne navigovat, tak jí to trvá klidně 15 km. Nic moc teda. Hledám nějaký kontakt na servis Garminu, což je sám o sobě zajímavý úkol. Velmi slušně je prosím, jestli bych mohl poslat navigaci a v nějakém zrychleném režimu by mi ji opravili. Odpověď přišla už po dvou dnech, kdy mi v jedné větě oznámili, že systém je jasný. Pošlete nám přístroj a za 3-4 týdny ho opravíme. Odpověď je stejná, systém je systém.

1. Až do Španělska mám v plánu jen tranzit, sebevědomě jsem měl v plánu dojet k hranicím za jeden den, ale samozřejmě na noc a ráno hlásí déšť, takže plány měním. Tranzit pojedu dva dny v klidu. Času mám dost. Jak přestane pršet, postříkám ještě na zahradě trávník, sednu na oře a vyrážím až po deváté hodině, kdy přestává pršet a já jedu v krásném slunečném počasí. Cesta ubíhá v pohodě, ale v Německu mi najednou navigace vypadne i během jízdy a asi 50 km stávkuje. Na tranzit je to asi fuk, ale až budu někde ve městě, nebo mimo silnice, tak to bude celkem na…

V Německu mě poprvé vyhodí z benzínky, protože nemám tu úžasnou plachtu přes hubu. 2. Další den tranzitu. Dnes mám v plánu dojet až ke španělským hranicím. Ráno natankuju a vyhlídkovou trasou po městě (páč navigace pořád ještě chrápe), se vracím na dálnici. Navigace se probouzí až po 50 km, což teda není moc příjemná zpráva. Představa, že jedu někde po šotolinách a nevím kudy kam, mě moc nebere. Tohle fakt nevymyslíš. Přesně 2 km před sjezdem v Lyonu navigace zase upadá do kómatu a díky tomu si střihnu několik vyhlídkových silnic po Lyonu a jeho periferiích. Jsem těžce naštvaný, takhle to dál nepůjde.

V Barceloně musím zůstat pracovně 2 dny, tak organizuju koupi nové navigace a zaslání do Barcelony. Při té příležitosti si nechávám poslat taky svůj pas, který jsem tak nějak zapomněl doma. Na cestu bych ho asi nepotřeboval, ale chci se podívat do Andorry a tam je to 50/50. I přes moje okružní navigační výlety jsem u hranic už kolem 4 hodiny odpoledne. V noci se tu mají ženit čerti, tak bude fajn být pod střechou. Než se pojedu ubytovat, střihnu si malý výlet na balcony road D 13, kterou jsem si našel na netu. Nevěděl jsem, co od téhle silnice čekat, tak jsem nemohl být ničím zklamaný.

Je to taková normální hezká silnička lesy a údolími. Po cestě zpátky jen tak zkusmo odbočím na šotolinu a jedu do kopce, neznámo kam. Sem tam je šotolina celkem vymletá vodou a skáču přes velké kameny, a tak si užívám první off. Navzdory předpovědi začíná celkem hustě pršet už teď, tak se otáčím a už občas v potocích vody sjíždím zpátky na asfalt. Najdu si místo pod stromy, kde už se schovávají dva cyklisté a soukám se do nepromoků za zpěvu prší prší jen se leje.

Tuto bujarou náladu přenesu na starší francouzský pár, který se rychle naučí první dva verše a zpíváme si spolu. Odměňuju je minilahvičkou s domácí ořechovkou (které vozím s sebou na rozdávání jako poděkování, úplatky, nebo jako seznamovací argument) za snahu a přeju jim krásnou cestu do kopce. Samozřejmě po nastartování zase stávkuje navigace, takže jedu po paměti. Modlím se, aby se vzbudila a já našel rychle ubytování. Jinak předpověď nelhala, blesky létají ze všech stran a leje jak z konve.

3. Dnes má přestat pršet kolem 11. hodiny, tak lenoším a nespěchám. Řeším nějaké pracovní a osobní záležitosti, které mi celkem znepříjemňují cestu a čistící proces hlavy. Mezitím pozoruju černočernou oblohu, blesky a proudy deště. Po desáté hodině opravdu pomalu pršet přestává, tak skáču do nepromoku a vyrážím na španělské hranice. Jedu po D 900, je to krásná zatáčkovitá silnice, bohužel ale před hranicí je kolona, která nakonec má 16 km, takže než nějaké užívání jízdy je to kličkování a předjíždění popojíždějících aut. Hranice, ze které jsem měl celkem strach kvůli zákazu cestování pro občany ČR, proběhla naprosto v pohodě.

Sice tam kontrolovali auta, ale na mě jen mávli a byl jsem tam. Na druhé straně kopce se krásně vyjasnilo, přemýšlím, jestli svléct nepromoky, na celý den jsou hlášené přeháňky a deště. Nakonec svléknu bundu a kalhoty s návleky na boty si nechám. Hned za hranicí tankuju, je tu výrazně levnější benzín než ve Francii, ale sličná pumpařka chce po mně jako zálohu doklad nebo helmu než mi pustí stojan. Po cestě mám vesnici na skále Castellfollit de la Roca.

Přijíždím na view point, odkud je krásně vidět nejzajímavější část vesnice. Je to krásný pohled. O téhle vesnici musím najít víc informací. Jedu se podívat do centra, ale bohužel tam je zákaz vjezdu. Mám namířeno k Church of Saint Roma, je to zatopený kostel v přehradě, něco podobného jako známý kostel v Alpách. Tady hodně záleží na tom, kolik je vody. Na fotkách jsem viděl kostel skoro celý odhalený, ale teď je zrovna v přehradě vody hodně, takže já vidím jen špičku střechy. Rozhodně ale tahle zajížďka stála za to, protože silnice N 141D je jedním slovem fantastická. Tuhle silnici musel plánovat motorkář, jinak si to neumím vysvětlit.

Pokračuju k Sant Miquel del Fai, benediktinskému klášteru z 11. století, který je zasazený do skalního útesu s vodopádem v těsné blízkosti. Klášter je zavřený, takže se dovnitř podívat nejdu, ale i pohledy ze silnice jsou krásné a zajímavé. Celá silnice na jih od kláštera je parádní s úžasnými výhledy. Po celém dni v nepromoku se rozhoduju, že jej nakonec vysvleču. Do Barcelony je to pár km a je sice zataženo, ale na déšť to nevypadá.

Takže návleky na boty a kalhoty dolů. Vyrazím směr Barcelona, ujedu asi 10km a při krásném výhledu vidím vlevo od svého směru déšť. To je ok, je to mimo mě, takže pohoda. Jenže ouvej, po dalších asi 5 km začíná pršet. Za adekvátního slovního doprovodu otáčím na nedalekou benzínku a za silného deště se pod střechou oblékám zase zpátky. Po příjezdu do Barcelony pršet přestává, navigace naštěstí má svou lepší chvilku a v pohodě přijíždím k ubytování. Do večera ještě zbývá chvilka, tak jdu omrknou pobočku DHL, kam mi má přijít navigace s pasem, a podívat se na katedrálu, která je ohromující. Jediná piha na kráse jsou jeřáby okolo ní, které jsou tam tak dlouho, že jsou už i na pohlednicích.

4. Dnešek mám kombinaci pracovních povinností a nějakého volna, které strávím výlety po městě. Nemám města rád, ale musím uznat, že Barcelona je opravdu výjimečná. Překvapila mě čistota, uspořádání a hlavně množství krásných ženských bez podprsenek, popřípadě na pláži nahoře bez. Ještě že mám sluneční brýle a můžu se kochat všemi výhledy. Zajedu se podívat na vyhlídku nad město, je tu skvělý pohled na město a moře, tohle mám rád. Během dne vyzvednu novou navigaci a večer ji zprovozním. Stáhnu aktualizace, nastavím vše, co je potřeba, přetáhnu si ze staré trasy, body atd.

5. Dnes mám v plánu přejet do Pyrenejí a mrknout do Andorry. S láskou se dívám na svůj pas, který mi přišel současně s navigací. Vyrazit na 3 týdny bez pasu, tohle se snad může stát jenom mně. Zase na druhou stránku to ukazuje, že v dnešní době jsou tyhle průšvihy poměrně jednoduše řešitelné. Brzo ráno nastartuju oře a vyrážím. Trošku mě znervózňuje, že se navigace hned po pár minutách nepřihlásí k satelitům, ale to je určitě tím, že jsem ve městě s úzkými uličkami a vysokými domy.

Taky cestovala mimo signál z ČR do Španělska a to jí taky nedělá dobře. Bohužel s každým ujetým kilometrem mimo město se moje přesvědčení, že to bude v pořádku, mění v zoufalost a vztek. Celkem z toho mám depku. Mimo jiné mám v plánu dnes do Andorry přejet šotolinou, kterou bez navigace nenajdu. Na tohle jsem nebyl připravený a nemám s sebou žádné mapy, kde bych měl poznámky k cestě. Taky se nemůžu jen tak toulat, protože mám po cestě naplánované pracovní schůzky a musím dodržet termíny. Fakt su naštvaný, zkouším restarty, resety do továrního nastavení, všechno, co jde.

Zatím jediná výhoda, kterou jsem získal, je to, že nová navigace má dobrou baterku a funguje mi i mimo držák na motorce. Ta stará má baterii už mrtvou, takže funguje jen po připojení k napájení v držáku na motorce, nebo z nabíječky. Díky tomu ale náhodou zjistím, že když navigaci zapnu mimo držák motorky, tak se přihlásí k satelitům během pár vteřin po startu úplně normálně. Jupí, takže navigace je ok (omg - zbytečně jsem kupoval novou). Vypadá to teda, že problém je v držáku. Takže můj postup je od teď takovýto. Před startem zapnu navigaci, počkám až se chytí, dám ji do držáku, nastartuju a jedu.

Díky těmto problémům si ani moc neužívám nádhernou silnici N 260. Odbočuju směr Andorra, už kolona před odbočkou mě měla varovat, ale to, co bylo tady, jsem dlouho nezažil. Kolona nejenom na hranice Andorry (pas samozřejmě nikdo neřešil), ale i dál do vnitrozemí. Předjíždím kdekoliv to jde, ale cesty jsou úzké, kolony v obou směrech a já s kufry moc možností nemám. Musím ale zpětně uznat, že Andorra je nádherná. Čisto, krásné hory, krásná architektura a hlavně krásné silnice. Po odbočení na silici CS 240 si konečně zase naplno užívám jízdu a výhledy.

Po přejetí průsmyku mám v plánu jít na nedaleký skywalk, ale snad tam dostali banány nebo fakt nevím. Fronta jak před Apple store den před zahájením prodeje nového iPhonu. To snad není možné… Kašlu na to a jedu dál do Francie. Mám v plánu objet kolečko po vytipovaných balcony roads kousek za hranicemi. Asi po 70 km jízdy, kdy mi k první balcony road chybí 15 km, narážím na uzavřenou silnici. Lidi, kteří tam čekají u závory, říkají, že bude zavřená několik hodin, silničáři tam něco opravují.

To snad už není možné, co to je za den??? Objížďka je taky na několik hodin, takže za dalšího proudu nadávek odjíždím zpátky do Španělska. Pořád odkládám tankování a s tím spojený nákup hlavně vody, mám u sebe jen dvě 0,5l láhve a celkem žízeň. Bohužel cíl, kam jedu, je mimo hlavní trasy, a tak jsem najednou tam. Žádné benzínky ani obchody v okolí nejsou. Jednu láhev si musím nechat na zítra na pěší výlet.

A jednu budu mít na večer. Zítra mám v plánu pěší výlet po stezce nějakým kaňonem, znám jen přibližnou polohu, tak se jedu podívat, kudy se tam jede. Jedu kolem nádherného tyrkysového jezera, a jak pořád hledím po vodě a možné příjezdové cestě k té stezce, zapomenu, že přede mnou taky může být nějaká zatáčka.

V momentu, kdy se podívám před sebe je celkem pozdě. Najíždím předním kolem do štěrku na krajnici, v náklonu mi kolo podklouzne a já se elegantně sunu k zemi. Motorika na zemi udělá piruetu a jsme oba dole. Vypínám hned motor a co nejrychleji stavím motorku na kola. Stojím v zatáčce a to poslední, co bych chtěl, je další kontakt s nějakým splašeným Španělem. Nic takového se naštěstí nestane a já můžu obhlížet škody.

Mám trochu pomuchlaný kufr, tohle budu muset vyřešit, aby mi do něj nezatékalo. Trochu roztržené kalhoty na koleně, to je pohoda, ale celkem dost mě bolí palec na ruce. Hýbat s ním ale můžu, takže by to mělo být taky v pohodě. Jedu si najít nějaké místo na stanování, což je taky celkem problém. Buď jsou pozemky oplocené, nebo jsou tu kopce a velké kameny, a když už najdu hezké místo, tak je na něj moc vidět.

Po asi hodině hledání to vzdávám a stanuju částečně krytý za velkým keřem kus od silnice. V momentu, kdy zastavím, slétne se ke mně hejno much, takže stavím stan v co největší rychlosti za neustálého pobíhání okolo. Na nějaké romantické vaření při západu slunce můžu zapomenout, jednak není z čeho a mouchy posedané na moskytiéře stanu taky říkají jasné ne. Dehydratovaný, hladový a s krásnou depkou po dnešku reálně přemýšlím, jestli to jsou znamení, že bych se na výlet měl vykašlat a jet domů, nebo jsou to jen normální překážky, které když se přeskočí, tak se všechno uklidní, vyjasní se a rozhostí se klid. Zase si vzpomenu na Cimrmany.

6. Ráno v 6.30 je tma jako v pytli. Ve Španělsku je stejné časové pásmo jako u nás, ale těch 2000 km je na východu a západu slunce už hodně znát. Za tmy pomalu balím stan. Mouchy ještě chrápou, tak mám klid. Sbalím se a jedu k parkovišti, které jsem našel včera večer. Parkoviště se otevírá v 7.30 a jsem tam jako první. Za vjezd chtějí € 8,- což se mi moc nelíbí, ale protože se budu muset převléct a nechat boty u motorky, nechci parkovat u silnice jako hodně dalších, a tak platím vstup.

Pomalu se převlékám, když vedle mě parkuje auto, ze kterého vystoupí rodina a připravuje se taky na výšlap. Celkem mě znervózní, že se všichni mažou opalovacím krémem, tak se jich ptám, jestli si ho můžu taky půjčit. Anglicky nikdo nemluví, ale žena umí rusky, tak vytahuju zbytky slovní zásoby a prohodíme pár slov. Pocházejí z Moldávie a žijí ve Španělsku už hodně let.

Vyrážím na procházku. Je ráno, celkem chladno a slunce je pořád ještě za kopcem. Stezka vede kolem jezera a potom přes kopec. Začíná se mi zlepšovat nálada po včerejšku. Po asi 4 km střídavého stoupání a klesání vidím v dálce na skále dřevěné schody, tak se rozhodnu, že k nim půjdu a vystoupám po nich nahoru na skálu.

Když přejdu most přes vodu, je přede mnou stoupání do schodů. S naivní představou, že je to pár schodů k těm dřevěným lávkám, nasadím tempo, jenže schody nekončí a pořád mě vedou nahoru. Tady se se mnou beze slova rozloučí zbytky mojí fyzičky a opustí mě. Představa, že sejdu dolů a potom se budu stejnou cestou vracet nahoru, mně bere chuť do dalšího pokračování, a rozhoduju se pro návrat.

Cesta zpátky už tak veselá není, protože jsem totálně k.o. Ve stoupáních funím jak lokomotiva, čímž plaším okolní zvěř a turisty. Celkem často musím odpočívat, ale to samozřejmě, jen když mě nikdo nevidí. Byl hodně dobrý nápad jít ráno, protože teď proti mně jdou davy lidí. Hodně často musím čekat na úzké stezce, až lidi kolem mě projdou. Poslední úsek jdu alternativní cestou kolem jezera a ne přes kopec. Tam mě …

Celkový dojem z domu a zahrady dotvářejí chodníky, terasa či příjezdová cesta. Pro uživatele by měly být také bezpečné a dobře udržovatelné. Štěrkové plochy vypadají přirozeně a nabízejí řadu možností. Štěrko není jen praktický stavební materiál při úpravách zahrady, ale pomocí sypkého materiálu můžete také na zahradě upravit atraktivní oblasti a cesty.

Štěrková příjezdová cesta je atraktivním a levným doplňkem vašeho domu. Výhody štěrkových cest: Štěrkové příjezdové cesty mají delší životnost než dlážděné a jsou šetrnější k životnímu prostředí. Déšť a sníh se vsakují do země pod štěrkem, což pomáhá zabránit odtoku vody a minimalizovat riziko záplav. Štěrková příjezdová cesta také odlišuje dvůr a parkovací plochy. Nízké pořizovací náklady, výborná drenáž, minimální údržba a přírodní vzhled dělají z ní ideální řešení pro moderní parcely i venkovské zahrady.

Největším přínosem štěrkových cest je vsakování vody. Jejich povrch zůstává suchý a zároveň se do půdy dostává vláha. Příprava podkladu pro štěrkovou cestu: výkop 15 cm, koryto 40 cm; textilie pro potlačení plevelů; geotextilie je výhodná. Výběr kameniva a pokládka: frakce 31-63 mm pro podsyp, 2-8 až 16-22 mm pro další vrstvy; nejvhodnější materiály zahrnují žulu, porfyry, čedič a další. Postup pokládky zahrnuje vrstvy štěrku a jemného štěrku, s geotextilií a poslední vrstvu dlažby. Jemný spád 2-3 %, odvodnění žlaby.

Příjezdová cesta pro automobily musí vydržet velké zatížení, proto se používají tři až čtyři vrstvy kameniva, s poslední vrstvou drťi nebo štěrku 2-8 mm. Když se cesty používají častěji, lze podložit perforovanou fólií a více vrstev štěrku. Tloušťka povrchu závisí na použití: 35-40 cm pro auta, 10-20 cm pro pěší provoz. Údržba zahrnuje vytrhávání plevelů, doplňování štěrku a občasné srovnání.

  1. Štěrkové cesty jako estetické i praktické řešení pro zahrady a příjezdové cesty
  2. Materiály pro štěrkové cesty: kamenivo, geotextilie, podklad
  3. Rozdíly mezi materiály: kámen vs. beton vs. keramika vs. plast

Následuje stručný průřez historií středověkých komunikací a jejich vývoje. Stačí krátce si uvědomit, že stezky a cesty se postupně měnily v čase a už tehdy tvořily důležité spojovací sítě, které ovlivňovaly hospodářství a pohyb lidí i zboží. Středověké cesty a jejich koleje zanechaly stopy ve staletích a dnes jsou klíčovou součástí archeologických i kulturních krajin.

historické cesty a jejich úvozy

tags: #cesta #ze #zhusteneho #sterku