Kromě zadaných statických posudků, které by měly hejtmanství napovědět, zda jsou objekty skutečně určeny k demolici, čelí krajští radní i protestům proti jejich zbourání. Po výhradách Národního památkového ústavu v Lokti mají nyní na stole i petici, v níž lidé zdůrazňují, že kraj nevyčerpal všechny možnosti na opravu objektů školy, která je navíc kulturní památkou. Podle krajského radního Josefa Janů (Piráti) už dokončené posudky prokázaly, že při stavbě školy za první republiky v roce 1924 byl použit chudý beton, nikoliv tedy hlinitanový, jak se původně tvrdilo. A právě okradený cement byl první příčinou poločasu rozpadu obou budov. Zda půjde škola k zemi, to stále není definitivní, ale cena za její opravu je vysoká. Podle krajského radního Jaroslava Bradáče jde přibližně o 350 milionů korun.
Vedení keramické školy dle pokynů krajských radních nyní vyhlásilo výběrové řízení na kompletní technický i statický průzkum všech budov školy. „Chceme mít v ruce odborný materiál, podle nějž bychom se mohli rozhodnout. Až dosud průzkumy, například z Českého vysokého učení technického, zahrnovaly pouze části objektů, u nichž se praskliny objevily. A to včetně stanoviska památkářů,“ vysvětlil krajský radní Jaroslav Bradáč. Technickým oříškem bude podle něj například oprava stropů a je možné vše konstrukčně spojit. „Opravit jde vše, otázka ale zní za kolik,“ doplnil radní Bradáč.
Studium na keramické škole se nepřerušilo ani při těchto stavebních komplikacích. Nejrizikovější učebny, například dílny, studenti opustili a učí se jinde. A zájem o studium na této umělecké škole je velký. Na Grafický design se hlásí 58 žáků, obor Užitá fotografie a média by jich chtělo studovat 33. O Design keramiky a porcelánu má zájem deset žáků a stejný počet se hlásí na obor Oděvní design.
Historie betonu sahá až do starověku, kdy bylo používáno přírodních pucolánů, které byly míchány s hydraulickým vápnem a dalšími složkami, které po ztvrdnutí vytvořily kompozit podobný dnešnímu betonu. Pucolány nebo-li alkalicky aktivované materiály, ať přírodní nebo syntetické, jsou látky inertní při styku s vodou, avšak při jejich vhodné aktivaci tuhnou a tvrdnou podobně jako cement. Alkalickou aktivaci můžeme zjednodušeně popsat jako přidání určité alkalické látky, např. hydroxidu vápenatého do pucolánu. Mezi přírodní pucolány můžeme zařadit tufy nebo tufity, některé druhy sopečného popela, mezi syntetické pucolány patří například vysokoteplotní popílek ze spalování uhlí, mletá granulovaná vysokopecní struska z výroby železa nebo i cihelný prach, který vzniká broušením cihel.
Prezentované texty ukazují, že přelomovým rokem pro samotný beton byl 1824, kdy Joseph Aspdin vynalezl cement. Cement byl poprvé použit ve městě Portland v Anglii, proto se od té doby nazývá portlandský cement. V moderní době se čím dál více objevují snahy o náhradu cementu jako hlavního pojiva v betonu vzhledem k vysokým emisím CO2 při jeho výrobě. Uhlíková stopa cementu je obrovská a při výrobě 1 tuny cementu je vyprodukováno 0,6 až 1 t CO2. Snížení uhlíkové stopy cementu nyní nejčastěji probíhá použitím tzv. směsných cementů, kdy se část portlandského slínku v cementu nahrazuje pucolánovou příměsí (vysokopecní mletá granulovaná struska, popílek, mikrosilika, mletý vápenec).
Naše společnost řeší problém nedostatku přírodního kameniva jeho náhradou recyklovanou stavební a demoliční sutí a druhotným sklem od společnosti Preciosa Ornela. S dalším vývojem v oblasti betonu se začaly objevovat vysokopevnostní a ultra-vysokopevnostní betony, které jsou schopny i při malé tloušťce vydržet velké zatížení, což bylo jedním z impulsů pro využití betonu v interiérovém designu. Beton se proměnil ze stavebního materiálu na materiál, který je možné vkusně využít i v domácím prostředí jako designový doplněk. Naše výrobky jsou, díky jejich obsahu alternativních surovin a luxusního skla, unikátní svou strukturou po jejich obroušení.
Pro výrobu mobiliáře používáme betony standardních pevností, vysokopevnostní a ultra-vysokopevnostní betony používáme pro interiérové produkty, abychom snížili co nejvíce jejich hmotnost při zachování užitných vlastností produktu. Všechny naše bytové doplňky jsou chráněny impregnací, která je certifikována pro styk s potravinami. Buďte první, kdo napíše příspěvek k této položce. Společně s odborníkem na betonové konstrukce Jiřím Dohnálkem se podíváme do historie betonového stavitelství, odhalíme významné stavební realizace minulosti a zmíníme i velký potenciál tohoto nestárnoucího materiálu. Materiál vznikl ve spolupráci s Historickým ústavem ČSAV a redakcí TZB-info.
Sledujeme-li historický vývoj materiálu na bázi hydraulických pojiv nalézáme první stopy již ve starověku. Kolem roku 1000 př.n.l. stavěli Féničané v Jeruzálémě velké vodní cisterny a vodovodní přivaděče, a to s použitím částečně hydraulických malt získaných smísením vápna a rozdrcených cihel. Na tyto znalosti navazovali Řekové, kteří ve 2. století př.n.l. načali používat novou zdicí techniku. Masivní zeď byla tvořena dvěma lícovými stěnami z tesaného kamene, různě široká mezera mezi nimi byla pak vyplňována litou maltou, prokládanou lomovým kamenem. Po Římané používali empí zlepšování a rozvíjeli hydraulické maltové pojivo, které se později označovalo cementem.
Římské lité zdivo obsahovalo drcený kámen nebo štěrk s maximálním zrnem obvykle do 70 mm, který byl důkladně promíchán s maltou skládající se z hydraulického pojiva. I když římský beton nebyl srovnatelný s dnešním betonem, byl to materiál, který Římanům umožnil realizovat řadu velkolepých staveb. Rozvoj průmyslové výroby v Západní Evropě během 17. a 18. století a z něj vyplývající vzrůst stavebních činností oživil zájem o přírodní hydraulická pojiva. Do Nizozemska byly dováženy tufové horniny a dolovány v Eifel, které se ve větrných mlýnech drtily a dodávaly na trh.
První významné posuny v teorii a praxi přišel na konci 18. století a v 19. století. J. Smeaton v roce 1791 popřel tvrzení, že kvalita páleného vápna závisí na tvrdosti vápence, a tím našel klíč k hydraulicitu. V roce 1796 Parker popsal postup drcení a pálení vhodné vápencové suroviny s hliněnými příměsemi. Výsledek byl nazván románským cementem a stal se na dlouhou dobu dominantním hydraulickým pojivem. Na počátku 19. století Vicat a jeho patent z roku 1818 podtrhl potřebu správného poměru složek. Roku 1824 byl patentovaný Portland cement od J. Apsdin. Následně se rozvíjela technologie pálení a výroby cementu a v polovině 19. století již teoreticky existovalo zdůvodnění pro moderní cementy. V 50. letech 19. století začala výroba portlandského cementu v Německu i Rakousku, a tehdejší normy a standardy postupně definovaly vlastnosti portlandského cementu a zkušební metody.
Ve světě železobetonu sehráli klíčovou roli průkopníci jako Francouz F. Coigniet, který prosazoval hutnění čerstvého betonu, minimalizaci vody a použití vícenásobně použitelného bednění. V 60. letech 19. století vznikaly první rozsáhlé teoretické i praktické koncepce a Hennebique vyvinul monolitickou železobetonovou konstrukci, čímž významně posílil pevnost a tuhost konstrukcí. Roku 1900 byl považován za předěl, kdy veřejnost přijala železobeton jako spolehlivý stavební materiál. Industrializace a válka přinesly rychlou výstavbu prefabrikovaných železobetonových dílů a masivní rozvoj průmyslu, který zároveň přinesl i problémy kvality a kolapsy nosných konstrukcí. Od osmdesátých let 20. století se pak znovu objevuje zájem o moderní technologie, vlákna v betonu, superplastifikátory, mikrosiliku a pretechnologie, které umožňují širší možnosti využití betonu v architektuře a designu.
Obnova a rekonstrukce významných staveb po válce posunuly beton k novým formám a funkcím, včetně hvězdného vývoje bytových domů a veřejných objektů. Moderne, s rostoucími nároky na architekturu a urbanismus, beton nadále utváří vizi měst budoucnosti: od výškových bloků po funkční inženýrství a design interiérů. Názory na beton se v čase měnily a i dnes zůstává jeho klíčovou devizou pevnost, tvar a textura, s širokým spektrem aplikací pro architekty, inženýry a výrobce.
- Materiálová historie betonu a význam pucolánů.
- Vývoj cementu od portlandského až po moderní směsové pojiva.
- Průkopnické konstrukce železobetonu a jejich vliv na architekturu.
- Současné trendy v použití betonu v designu a průmyslu.
Klíčové kapitoly vývoje betonu a jejich význam pro dnes
Od Římanů po moderní architekturu beton prošel dlouhou cestou: od užití místních kameniv a jednoduché malty po sofistikované kompozitní systémy s výztuží a předpětím. V 19. století přinesl vznik Portlandského cementu zásadní průlom pro spolehlivost a trvanlivost konstrukcí. Přelomové vynálezy Hennebique a Monier rozšířily možnosti železobetonových konstrukcí a položily základy pro dnešní masivní a lehké konstrukce v průmyslových i obytných stavbách. Po druhé světové válce se rychlá rekonstrukce opírala o prefabrikaci a nové materiály, které z betonových systémů učinily skutečný architektonický a technický provoz.
V současnosti je cement, vzhledem k jeho uhlíkové stopě, nahrazován pucolánovým obsahem a recyklovaným kamenivem, čímž se snižuje ekologická zátěž. Betonová fúze s ocelí a moderními doplňky umožňuje vytvářet lehké, ale vysoce pevné konstrukce. Internacionalizace stavebnictví a sdílení know-how mezi evropskými zeměmi vedly k rozšíření standardů a technických norem, což pomáhá zajistit kvalitu a bezpečnost staveb napříč kontinenty.
V rámci výzkumu a praxe lze vnímat několik klíčových trendů:
- Zvýšená specializace materiálů a vláknobetony pro zlepšení výztužné funkce a odolnosti.
- Využití recyklovaných materiálů a druhotných surovin pro snižování uhlíkové stopy.
- Pokrok v technologii prefabrikace a prefabrikovaných systémů pro rychlou a levnou výstavbu.
- Integrované přístupy k designu, kde estetika, funkce a technika spoluvytvářejí konečný produkt.
Historické příklady zásadních děl a jejich dopad
Mezi významné příklady patří Hala Ludowa ve Wroclavi, Goetheanum ve Dornachu, kostel sv. Antonína ve Basileji a Unité d`Habitation od Le Corbusiera. Tyto stavby ukazují, že beton dokáže spojovat výraznou architekturu s technickými možnostmi materiálu a že jeho používání není jen praktické, ale i estetické a symbolické.
Veřejné diskuse o betonu jako o „barbarském“ materiálu a jeho postupném osvojení architekturou ilustrují, jak společenské vnímání materiálů formuje jejich použití. Moderní trendy ukazují, že beton nadále zůstává nositelem inovací a inspirací pro design interiérů i veřejných prostor.
